Intelektuálové všech zemí spojte se: Přelétavá nymfa vás obšťastní

Znáš Williama Faulknera? - ptá se Jean Sebergová ve filmu U konce s dechem. A Jean-Paul Belmondo ve slavném snímku Jeana-Luca Godarda odpovídá: "Ne. Kdo je to? Někdo, s kým spíš?" Také ústřední dvojice z románu Přelétavá nymfa kubánského autora Guillerma Cabrery Infanta (1929-2005) se takto intelektuálně míjí.

Vypravěčem je totiž filmový kritik, velmi vzdělaný a vtipný, a jeho "protihráčkou" mladičká Stela, nepopsaný list, a navíc nemající vůbec smysl pro humor, z čehož těží nejen zručný autor, ale taktéž pobavený čtenář: ",Jak můžeš mluvit o lásce, když mě skoro neznáš?' ,Taková je láska. Slepá jako Bach, hluchá jako Beethoven, bezuchá jako Van Gogh.' ,Šmarjá, to je lidí!' ,Vysvětlím ti to. Bach byl manžel Anny Magdaleny, Beethoven se zbláznil ze svého synovce, Van Gogh ze sebe dělal blázna kvůli Gauguinovi.' ,Panebože! Ten tvůj dav mě ušlape. Jak že se to jmenuješ?'"

Láska je někdy opravdu asi slepá, ještě že aspoň autor byl bezesporu vidoucí. Přelétavá nymfa je román, který vyšel až v roce 2008, tři roky po prozaikově smrti. Teď se tedy objevil taktéž v českém překladu, a tak předběhl nejslavnější román Guillerma Cabrery Infanta Tři truchlící tygři (1967). V některých případech vychází taktika, která čtenáře postupně připravuje na literátův nejzdařilejší opus vydáváním jeho dalších prací. Někdy ale tento postup selže - nedávno se to přihodilo Chilskému nokturnu Roberta Bolaňa, jehož jméno se v českém prostoru prosadilo až "střelou na komoru", rozsáhlým románem Divocí detektivové.

Nabokov nad Sázavou

Přelétavá nymfa ale spíš bude první případ - natěší na další překlady děl kubánského autora. Jde totiž o román plný předvádění vzdělanosti, ale i vtipu - všichni intelektuálové jsou v tomto románu stiženi zlozvykem k vytváření slovních hříček -, a v neposlední řadě také plný lásky, prostě milostný románek. Zkratkovitě by se dalo říci, že se jedná o něco mezi Lolitou a Romancí pro křídlovku - je tu Stelina nezletilost i pozdější smrt.

Vypravěč na toto náhlé milostné vzplanutí vzpomíná z dlouhého časového - i geografického - odstupu. A také na Havanu roku 1957, tedy ještě předtím, než Fidel Castro začal lidi na ostrově svobody věznit. Velkým kladem Přelétavé nymfy rovněž je, že se nesnaží vytvořit zprávu o Kubě, natož přinášet politické komentáře - přesto o Havaně padesátých let nakonec podává dosti jasný obraz. Guillermo Cabrera Infante tak v posledním románu vzpomíná na svou rodnou zem, na mládí a na svou lásku. Nijak sentimentálně, autorův intelekt zajišťuje štědrý přísun potměšilosti - a také zdravé skepse.

Přelétavá nymfa je totiž milostnou story, ovšem nevrcholí happy endem, konec je zde "mužský", smutný - muž je opuštěn, a tak se může vydat do další milostné bitvy. Jde tedy o klasický příběh, kdy se za erbem Velké Lásky svlékají milenci před souloží a každý k ní má naprosto jiné důvody a každý si od ní slibuje něco jiného - někdo "malou smrt", jiný velké vítězství.

A co výstřel do spánku?

Havanský příběh pak taktéž potvrzuje teorii, že nejvíc nám v mysli utanou ty dívky, od nichž jsme nedostali vše, co jsme chtěli, nebo jsme si to v důsledku mladické nejistoty a nešikovnosti nebyli schopní vzít. Ne, že by nebyl vypravěč u Stely úspěšný - to, že mu spoře oděná lolitka pořád opakuje, že mu vůbec nerozumí, v tomto směru nehraje žádnou roli -, jejich láska se však pomalu, ale jistě vytrácí. A to přitom on kvůli Stele utekl od manželky, ona zas pro změnu od macechy.

Nakonec ale jako by pro Stelu byl vypravěč pouhou liánou, po níž vyšplhala k dalším milencům a milenkám. Že by svérázná kubánská variace na Pygmalion? A aby literárních narážek nebylo málo, vypravěč ještě seznámení se Stelou časově umisťuje na 16. června 1957 - o třiapadesát let dříve se dublinskými ulicemi prochází Leopold Bloom v Odysseovi Jamese Joyce...

Poslední próza Guillerma Cabrery Infanta je ale rozhodně i románem o lásce k jazyku. A v tomto směru je skvělý nejen autor, ale taktéž překladatel. Číst si český překlad Přelétavé nymfy je jako strčit hlavu do včelína, odkud včely už odletěly, ale kde včelař ještě nevybral med.

Jsou zde věty jako "... abych se náhle pokoutně a pokojně ocitl v koutě pokoje okouzlující slečinky svlečené za zvuků loudavé loutny...", stejně jako výborný jazykový vtip v rozhovoru, kde Stela navrhuje způsoby sebevraždy: ",A co výstřel do spánku?' ,Stejně by tě probudil.' ,Zatraceně, to se nemůžu ani zabít, abys mě u toho sám nezabil těma svejma slovníma hříčkama?'" Snad bude nymfa dostatečně přelétavá na to, aby se dostala do rukou všem, kterým by mohla zachutnat.

Tři truchliví tygři

Guillermo Cabrera Infante se narodil v roce 1929 v Gibaře na východě Kuby. Studoval žurnalistiku a začal se věnovat filmové kritice v časopisu Carteles, později v deníkové příloze Revoluční pondělky. Brzy se ale dostal do střetu s castrovským režimem. Byl pak poslán jako úředník na velvyslanectví v Belgii, v roce 1965 jej na Kubě po matčině pohřbu uvěznili, po čtyřech měsících byl zas propuštěn a mohl odjet do Evropy.

Po neúspěšném pokusu usadit se ve frankistickém Španělsku zakotvil v Británii. K nejslavnějším románům patří Tři truchliví tygři (1967) a Havana pro zesnulého infanta (1979). Je autorem scénáře k filmu Vanishing Point i překladu Dubliňanů Jamese Joyce do španělštiny. Posmrtně vyšly také autorovy paměti Božská těla (2010).