Rozhovor s Tigridem by měl být povinnou četbou v parlamentní kantýně

Knižní interview s "osobnostmi" jsou často v lepším případě sebevzhlíživá, v horším úplně zbytečná. Ale nyní vydaný rozhovor s Pavlem Tigridem (1917-2003), to je úplně jiná kategorie. Zprostředkovává setkání se silnou osobností, která má zajímavé názory a také bohaté životní zkušenosti.

Kdyby pro nic jiného, tak pro větu "Schůzování a nuda jsou dvě strašné věci, které sežraly mnoho času" má smysl knihu Mně se nestýskalo číst. Rozhovor Petra Kotyka navíc pochází již z roku 1992 a kromě určitých komentářů tehdejší politické situace nemá text žádnou žluklou patinu posametového světáckého humpoláctví.

Všechno, co Pavel Tigrid říká - o první republice, o válce, o londýnské exilové vládě, o Československu po roce 1945 i o exulantech po roce 1948 a po roce 1968 - platí. Stejně jako jeho slova o polistopadovém období: "Lidé mě zastavují na ulici: ,Pane Tigride, jak to dopadne, co uděláte?' Říkám: ,Co uděláte vy, občané, rozhodne, mě se neptejte, na vás záleží.'"

Dostanete nevyplněný šek

"Proč jsou politikové, kteří jdou do politiky a provádějí politikaření, vždycky o nějaký stupeň horší než občané, nevím. Ale je to prokazatelné," říká Pavel Tigrid, a přestože sám do politiky nakonec také vstoupil a stal se ministrem kultury, srovnání jeho zkušeností, intelektu a rozhledu třeba se současným ministrem kultury přímo bije do očí.

Při čtení knihy Mně se nestýskalo se totiž člověk setkává s charizmatickým mužem, který se za nic neschovává a je připraven převzít odpovědnost a dotáhnout věci do konce - a hlavně mluvit věcně a jasně. I proto mohl Pavel Tigrid vést mnichovskou Svobodnou Evropu, i proto z ní pak mohl odejít, přestěhovat se do New Yorku a začít pracovat jako číšník. A posléze založil časopis Svědectví, který se snažil pašovat do Československa. Nebát se a nekrást...

Svědectví bylo pro dialog s komunisty, ostatně Pavel Tigrid oceňuje schopnosti a aktivity bývalých komunistů, kteří odešli do exilu na konci šedesátých let, zároveň však na adresu samotného komunistického režimu podotýká: "Vždy jsem reformním komunistům říkal: ,Dejte mi příklad, dostanete nevyplněný šek, když mi ukážete jednu oblast lidského počínání, kde by komunisté něco dokázali trvale.'"

V rozhovoru je také často zmiňován Jiří Voskovec, přirozená autorita, jež na rozdíl od "moudrého klauna" Jana Wericha neohnula hřbet. Na druhou stranu o jiné osobnosti meziválečného Československa, Ferdinandu Peroutkovi, a jeho textech se Pavel Tigrid vyjadřuje značně kriticky.

Tigrid ale současně nezapomíná zdůraznit, že díky dvojímu včasnému odchodu do exilu nebyl vystaven žádné výrazné zkoušce charakteru, a také to, že se ve svých článcích velmi často mýlil. Už jen tím je osmnáct let starý rozhovor velice aktuální. I když by se vlastně chtělo říci, že je takový normální, tedy dobrý, a že rozhodně zase není na místě dnes dávat Pavlu Tigridovi jakousi morální svatozář. Samozřejmě, že asi bývalý ministr kultury neříká v rozhovoru úplně všechno, avšak lze jej brát alespoň jako určitou náhradu pamětí, jež nenapsal.

Papání v parlamentu

Vedle toho ale v dnešní situaci působí názory, postoje a životní zkušenosti tohoto muže opravdu i výjimečně a hojivě... V době, kdy se bývalí disidenti cítí často neprávem odstrčení, a proto se pak v různých televizních dokumentech a článcích mytizují tak, až to - navzdory tomu, že vlastně popisují skutečnost - leckdy působí téměř komicky.

A v parlamentní kantýně pořád papají komunističtí poslanci - za div ne převratnou změnu potom považujeme to, že tam už nestolují s Vlastimilem Tlustým či Ivanem Langerem, ale s Radkem Johnem a Bártovými girls. Je jisté, že rozhovor s Pavlem Tigridem bude přínosným čtením i za několik let, až opět tito lidé v parlamentní kantýně papat nebudou. Komunisté, velké téma Pavla Tigrida, tam patrně budou s mastnými pusinkami sedět nadále.