Estetický gurmán Palivec psal dopisy napínavější než leckterý dobrodružný román

V květnu roku 1930 seděl Josef Palivec v pařížské kavárně se spisovatelem Richardem Weinerem. Řeč přišla i na štěstí u dam a Josef Palivec tehdy poznamenal, že jeho společník ho určitě má. "Odpověděl mi, že já si nemohu stěžovat. Honem jsem to zaklepal," vypráví Josef Palivec v dopise své budoucí ženě Heleně Čapkové.

A oba měli pravdu. Jenže v mnohem širším smyslu. Diplomat, překladatel francouzské poezie a později i básník, příslušník protinacistického odboje a vězeň komunistického režimu Josef Palivec (1886 - 1975) dokázal být nejen hluboce oddaným milencem a manželem, ale i milujícím, byť nevlastním otcem a trpělivým, věrným přítelem. To vše nyní čtenářům přibližuje Listář 1, soubor korespondence Josefa Palivce s Helenou Čapkovou, Denisou Stravinskou a Zdeňkou Pavlouskovou.

Napínavý příběh života

Neubráníme se tomu asi nikdy. Čteme něčí povídku, román či báseň - a už už si představujeme, co je autor zač, jak moc se jeho vlastní zážitky, povaha i charakter promítají do díla. Často, rádi a zbytečně ztotožňujeme spisovatele s autorským vypravěčem či s jednotlivými postavami. Pravdu o něm se ale stejně nedozvíme.

Něco jiného ovšem je, když dostaneme do rukou autorovu korespondenci s důvěrnou a důvěryhodnou osobou. Teprve tehdy si můžeme pomalu skládat příběh autorova života - napínavější než leckterý dobrodružný román.

Po nepříliš šťastném prvním manželství, v němž, jak sám přiznává "byl tehdy tak sám, a spíše tak děsivě málo sám", potkal Josef Palivec ve třiačtyřiceti letech svou životní lásku - nedávno ovdovělou sestru bratří Čapků, s níž ho seznámil v roce 1929 právě Richard Weiner. Dopisy, které si milenci - on v Paříži jako kulturní rada našeho vyslanectví, ona vytížená prací v Brně a Praze - vyměnili během půlroku, než se Josef Palivec natrvalo vrátil do Prahy, jsou cenné z mnoha důvodů.

Mezi tebou a knihami

Čteme je především jako milostné dopisy dvou zralých lidí, kteří si v životě už něčím prošli, a umějí si vážit jeden druhého i hezkého vztahu. Josef Palivec miloval knihy a zvláště bibliofilie. Možná proto patří mezi nejhezčí listy jeden spíš "obchodní" dopis, v němž s takovou samozřejmostí žádá svou přítelkyni, aby si šla "zadražit" a koupila mu pár vytoužených knížek. "Žiju si tak mezi dvěma póly, které mě přitahují, mezi tebou a svými knihami," píše jinde. A ještě: "...ty sama budeš nejkrásnější bibliofilská knížka, v které budu hodně a s láskou listovati."

Naproti tomu, on zas rád prožívá novinky, o kterých mu jeho pozdější druhá žena Helena obšírně referuje z domova, intenzivně se zajímá o Karla i "Peču" a s odstupem své milé radí, jak má řešit problémy dospělých dcer. I tyto dopisy se tedy pohybují mezi dvěma póly: mezi informačně bohatým sdělením a bezmála uměleckým dílem, které překvapí intenzitou a dokonalostí obrazů.

O přátelství a věrnosti

Vlastní děti Josef Palivec neměl, ale i tak se stal hrdým tátou. Druhou část souboru tvoří dopisy, které si vyměňoval s nevlastní dcerou Denisou "Nizetkou" Stravinskou, uměleckou knihvazačkou a manželkou syna hudebního skladatele Igora Stravinského. Básník si vzal její matku, malířku Stéphanii Guerzoniovou, v roce 1923 v Ženevě, a přestože se manželství brzo rozpadlo, o děvče se několik let obětavě staral.

Jejich láskyplná korespondence trvala s přestávkami od války až téměř do Palivcovy smrti a zjevně jej velice posilovala v letech, která trávil v komunistickém vězení. Také spolu si psali o knihách. "Starat se o krásu, to je záviděníhodná profese," vzpomínal z kriminálu na šťastnější léta, kdy si mohl kupovat knížky - a svobodně psát.

Konečně, se Zdeňkou Pavlouskovou, překladatelkou francouzské poezie a zejména Hugových Bídníků se Josef Palivec přátelil už ve čtyřicátých letech, hodně se však sblížili po smrti Palivcovy ženy Heleny v šedesátých a sedmdesátých letech. Zdeňka Pavlousková si zkušeného překladatele nesmírně vážila. Z Palivcových listů se mnoho nedochovalo, adresátka je na jeho přání zničila, ale i tak si o jejich vzájemném vztahu můžeme udělat představu.

Josef Palivec vytvořil své básnické dílo ve čtyřicátých letech, v protektorátu, který podle Václava Černého byl "velikou dobou české poezie". Václav Černý si však cenil nejen Palivcových sbírek Pečetní prsten a Naslouchání. Stejně tak si vážil přátelství s tímto "estetickým gurmánem". Ano, o přátelství a věrnosti Josef Palivec něco věděl.