Ujetá ruka z Broadwaye se hraje i kousek od Václaváku

Pouhých sedm měsíců po uvedení na Broadwayi měla minulý pátek v pražském Činoherním klubu evropskou premiéru hra současného irského dramatika Martina McDonagha Ujetá ruka (Behanding in Spokane). Tahle "frajeřina" se povedla režiséru Ondřeji Sokolovi, který tu po Osiřelém západu a Panu Polštářovi inscenoval už třetí autorovu hru. Všechny ve vlastním překladu.

Čtyřicátník McDonagh je dnes dramatickou hvězdou. Jeho divadelní texty se hrají po celém světě a scénář jeho filmového debutu, gangsterky V Bruggách, byl nominován na Oskara. Jako autor se vyznačuje poněkud zvrácenými příběhy, které rafinovaně převracejí brutální násilí "obyčejných" psychopatů v černý humor, a skvělými dialogy, jejichž vtip často zamrazí. A taky tím, že vždy míří, byť zvláštními oklikami, k nějakému jednoduchému podobenství.

Vysypané ruce

Právě tento moment zůstal v Ujeté ruce hýřící drastickou komikou - například v podobě několikrát vysypaného kufru plného rukou - v různém stadiu rozkladu, zahalen či nesdělen. Anglický název vyjadřuje prostý fakt "o ruku zkrácení", kdežto překlad zavádí pozornost ke způsobu, jakým se to stalo.

Carmichaelovi (Marek Taclík) před dvaceti lety ujel ruku vlak, pod který mu ji strčili čtyři trampové. Tou ujetou rukou mu zamávali a zmizeli. A on celý život zuřivě, vyzbrojen arzenálem zbraní a kanystrem benzinu, tu ruku oddělenou od svého těla hledá. Působí jako štvanec, který spíš než ruku, hledá svoji celistvost, vnitřní klid.

Po bizarních peripetiích s recepčním (Martin Finger) a dvojicí podvodníčků (Domingos Correia a Markéta Stehlíková) v zašlém hotelovém pokoji cosi najde. S úžasem hledí na svou končetinu, které si mezi hromadou těch, jež za léta nasbíral, dosud nevšimnul. Ruka má na kotnících prstů vytetováno slůvko "hate" - nenávist, protiklad tetování na pravé ruce, která Carmichaelovi zůstala a na které stojí tetovací barvou "love".

Globalizovaná rutina

Sokol si sice vyhrál i s takovým detailem, že Taclíkovi zbylá písmenka "zaslepil" náplastí, ale zároveň udělal všechno proto, aby diváky zmátl. Nainstaloval na jeviště zdvojení toho hotelového pokoje, kde se vše odehrává. V něm - dramaticky zhola nesmyslně - rozehrává němý příběh lásky countryové zpěvačky a kovboje, který ženu nakonec zastřelí. Jestli chtěl režisér vést paralelu Carmichaelovy pouti s klišovitými westernovými příběhy slepé pomsty nebo jestli ho inspirovala slavná countryovka Motel ve Spokane, bůh suď... Nefunguje to.

Z interpretů dostojí předloze Martin Finger v roli recepčního Mervyna. Uvěřitelně ztělesňuje bývalého feťáka s plovoucí myslí, která se marně snaží dobrat podstaty věcí. Nechává prostor i pro metafyzickou možnost, že tento muž se slabostí pro gibony je z vůle Osudu velmi zábavným katalyzátorem příběhu, nebo i Osud sám.

Marek Taclík svého o ruku připraveného šílence velmi dobře exponuje, později se zdá, že ztrácí uvědomělou vládu nad rolí. Přestává si hrát s překvapením, nedaří se mu pointovat repliky. Má to těžké - jeho dva mladí, typově naprosto skvěle obsazení partneři zjevně potřebují k usazení svých postav nadhled a zkušenost s reakcemi publika.

Je pravda, že McDonaghův nový text působí oproti jeho slavné Connemarské trilogii z devadesátých let už maličko rutinně, jako by byl psán s vědomím "globalizované" objednávky a nikoliv z nějaké autentické vnitřní potřeby. Ale pořád je to hra, která stojí za to, aby byla inscenována. Ondřej Sokol "svého" autora už taky zná příliš dobře. Byl si jistý, nedával pozor a ujel na něm jako na slupce od banánu. Vstupovat do stejné řeky se prý nemá ani dvakrát, natož třikrát.

Carmichael (Marek Taclík - telefonující) celý život zuřivě, vyzbrojen arzenálem zbraní a kanystrem benzinu, hledá ruku, o kterou ho připravila banda trampů. V popředí bývalý feťák, nyní recepční Marvyn (Martin Finger)