Vyšly divadelní hry Pavla Kohouta, horlivého komunisty z éry po Stalinovi

Někdo jiný by se ke svému ranému dílu poznamenanému nadšením pro komunistickou ideologii nepřiznal. Dramatik Pavel Kohout se však neostýchá.

Větrné mlýny vydaly pět jeho her z konce padesátých let. Pod titulem Prahry vycházejí texty Zářijové noci, Chudáček, Taková láska, Třetí sestra a Válka s Mloky. Jsou plné horlivých soudruhů a soudružek, zároveň autorovi přinesly první střety s režimem.

Pro někoho může být nové vydání budovatelských her důkazem autorovy samolibosti, pro jiného dokladem upřímné revize vlastní minulosti. I když obojího – sebestřednosti i sebekritiky – lze nalézt v komentářích k jednotlivým hrám dostatek, kniha je cenná z jiného důvodu.

Přináší totiž autentickou ukázku kulturní produkce z doby komunistického temna. Ukazuje, že přes svou schematičnost vzbuzovalo živé a tedy oslovující umění zájem diváků, o jakém si dnešní divadla nechávají zdát. Toto umění však současně obrátilo pozornost cenzorů na prominentního autora.

Směšný, až trapný text

Nejméně tři z pěti předkládaných her mají energii a témata, které je činí přitažlivými i pro současníky. Tedy jen pro čtenáře, který bude ochotný se přes některé pasáže přenést. O novém uvedení – možná s výjimkou Takové lásky – nemůže být na rozdíl od mladších absurdních her žádná řeč. Toho si je dramatik vědom.

"Tehdy odbojný, a dnes místy směšný, až trapný text," píše Kohout například o Třetí sestře v knize To byl můj život?? Úryvky jsou vloženy mezi jednotlivé hry. Doplňují autorovu reflexi, i kontext s množstvím informací.

Například jedna z Kohoutových i v cizině nejčastěji uváděných her, Taková láska, byla, jak vzpomíná autor, napsána během několika dnů pod vlivem milostného vzplanutí. Dramatik prožíval intenzivní vztah s herečkou Janou Dítětovou, která se stala také představitelkou hlavní postavy při prvním uvedení textu.

Skutečným motorem pro napsání hry se ale nejspíš stalo nenaplnění vztahu. "V kritickém okamžiku odmítla vyhodit do vzduchu nejen svůj život, ale i život jeho a všech lidí, kteří k nim těsně patřili," píše o Janě Dítětové a o sobě Kohout.

Taková láska naplno využívá imaginativnosti a sugesce, které divadlo nabízí. Diváci sledují soudní proces s účastníky milostného dramatu, na jehož konci je sebevražda. Soudce dává protagonistům šanci vracet se do klíčových situací, postavy samotné mohou komentovat své jednání. Teprve v závěru je jasné, že jedna z hrdinek je celou dobu mrtvá a "hraje" ze záhrobí.

Taková láska svým psychologizujícím stylem připomíná Milana Kunderu, dalšího z uznávaných autorů, který v padesátých letech "budoval socialismus".

Také v jeho Směšných láskách jde o střet lásky, pragmatismu a konvenční, momentálně socialistické společnosti. Kundera je ovšem komplikovanější, svět uličních výborů a donašečů je hrozivější. Jeho muži jsou manipulátory, kteří se občas stávají obětí svých konstrukcí. Kohout je patetičtější, láska je v jeho pojetí nejvyšší kritérium mravnosti. Socialistické reálie kritizuje, ale nezpochybňuje.

Konstruktivní kritika

Nejstarší z her jsou Zářijové noci, uvedené s velkým ohlasem v roce 1955. Drama z armádního prostředí podléhá dobovému schématu, ale situace, dialogy a příběhy, které autor odposlouchal během své prezenční vojenské služby, jsou výstižné. Kohout má cit pro groteskní výstupy, které se dohromady s naivně líčeným kamarádstvím blíží poetice divadla Sklep a jejich proslulého titulu Mlýny.

Hru, jejíž inscenace byla v polovině padesátých let na čas zakázána, protože bylo nepřípustné, aby se občané smáli své armádě, okomentoval i prezident Antonín Zápotocký, který autorovi poblahopřál ke "konstruktivní kritice".

VOJNA ROKU 1955

Na archivním snímku zleva herci Ota Sklenčka, Oldřich Musil, Vladimír Hlavatý a Zdeněk Řehoř.