Poslední premiéry v Curyšské opeře pozvedají tuto scénu k nejlepším v Evropě

Světoznámá mezzosopranistka Cecilia Bartoli (na snímku), k prestižní švýcarské scéně po léta úzce připoutaná, je v nadsázce přirovnávána k přírodnímu úkazu. Takový bonmot nicméně vystihuje fakt, že asi žádná jiná sólistka na světě nezpívá s podobnou kombinací virtuozity, přirozenosti, pozitivní energie, živelnosti, talentu, fyzických daností a mimořádné techniky.

Vedle této umělkyně – udivující nepřekonatelnými koloraturami a očividnou radostí z hudby, zpěvu a divadla – se ovšem v brilantní taškařici Hrabě Ory výrazně uvedl podobně disponovaný mladý mexický tenorista Javier Camarena, o kterém ještě určitě uslyšíme.

Francie pro legraci

Rossiniho opera psaná pro Paříž je v moderním režijním a scénografickém pojetí neodolatelnou vtipnou komedií o rozdychtěném smolaři, který se v bizarních převlecích – nejprve jako potulný kněz a posléze jako jeptiška – snaží dostat do blízkosti ctnostné ženy, avšak ani v prvním, ani v závěrečném druhém dějství se mu to nepodaří, vždy je potupně odhalen.

Úspěšný je naopak jeho mladičký sok. V původní podobě opery odehrávající se v době křižáckých válek jde o vlastní páže. V Curychu je to mladý pobočník ve vojenské uniformě. Opera Le Comte Ory se zde totiž odehrává někdy v 60. letech  20. století a předmětem vtípků je i sama Francie té doby; francouzští inscenátoři si to ovšem mohou dovolit, stejně jako svůj protiklerikální postoj.

Čtrnáct kumpánů v hábitech řádových sester, předstírajících zbožnost a v nestřežených chvílích prozpěvujících opilecké songy, je prostě neodolatelných. Pošesté a naposledy se dílo hraje ještě v pátek – a pak snad zase v další sezoně.  

Video k curyšskému uvedení opery Le Comte Ory (text pokračuje za videem)

Středověcí rytíři chodí hrát golf

Ještě víc proticírkevní, i když ne protikřesťanské, je vyznění nového curyšského Tannhäusera. Jestliže u Rossiniho přesazení děje do naší doby vlastně vůbec nevadilo, u Wagnera už to tak snadno nefunguje – a středověcí pěvci na hradě Wartburgu, kteří chodí hrát golf a mají elektrické kytary, to není zrovna to pravé ořechové. Však se také při premiéře ozvalo vedle potlesku dokonce pověstné bučení.

V jiných okamžicích opery však legendární režisér Harry Kupfer takhle mimo nesáhl a velkému nadčasovému tématu – dramatu o umělecké tvorbě a jejích pohnutkách – zůstalo nakonec i při přenesení v čase mnoho z původního patosu. Pěvci jsou rovněž v tomto projektu vynikající.

Byl to ještě stále dobrý wagnerovský tenorista Peter Seifert v titulní roli, s ním zejména mladá dramatická sopranistka Nina Stemme a barytonista Michael Volle a v roli Venuše překvapivě debutující Vesselina Kasarova. Hudebně strhující Tannhäuser se teď pod taktovkou Ingo Metzmachera hraje do 26. února celkem osmkrát.

Video k curyšskému uvedení opery Tannhäuser (text pokračuje za videem)

České vazby

Curyšská opera uvede v této sezoně dohromady více než desítku premiér, mezi nimiž je i nové současné dílo. Poslední dvě nové inscenace budou mít na začátku léta českou vazbu – půjde o Janáčkovo drama Z mrtvého domu a pak o Mozartovu operu Il re pastore, kde se objeví sopranistka Martina Janková, s tímto divadlem už více než celé desetiletí také pevně spjatá.

Obě lednové premiéry mimoděk potvrdily, že je toto divadlo tradičně trochu ve stínu jiných, avšak neprávem – že se svými ambicemi i výsledky totiž směle může řadit mezi ty nejlepší v Evropě.

A ještě jedna zajímavost je s ním spojená – v červnu uplyne půlstoletí od tamní posmrtné světové premiéry Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, trávícího nedaleko, na venkově u Basileje u mecenáše a dirigenta Paula Sachera poslední roky života.