Zemřel Prokop Voskovec, básník, který neměl potřebu psát

Prokop Voskovec byl rozený básník. Třebaže nikdy příliš nepsal a často sám sebe poněkud ironicky charakterizoval slovy "nepíšící básník" jeho texty patří k tomu nejlepšímu a nejpodnětnějšímu co v tuzemsku v 60. letech vznikalo.

Za básnické texty lze totiž považovat i jeho uvažování o filmu či divadle. Voskovcova předmluva k monografii ikony italského filmu Federica Felliniho vydané v roce 1966 je zcela výjimečná.

Stejně tak je dodnes nezapomenutelný jeho vklad k pantomimě Alfreda Jarryho, která koncem 60 let představovala "symptaické plivnutí do vystydlé polívky mima Ladislava Fialky".

Literát proti literatuře

V rozhovoru pro český rozhlas před třemi lety Vockovec řekl: " Já jsem nikdy neměl potřebu moc psát. Což konvenovalo i mému setkání se surrealisty v šedesátém roce, k nimž mě zavedl Petr Král: vždyť oni byli proti literatuře, vzpomeňte na Bretonem obdivovaného Jacquesa Vachého – takže jsem je vzal za slovo a nepsal. Ale protože jsem žil v rozhovorech, dělal ukrutné srandy a deliroval při nejrůznějších mejdanech, začalo o mne kolovat, že jsem básník, ačkoliv nepíšu. ... Někdo mě takového bral, třeba Mikuláš Medek nebo Zbyněk Havlíček, někdo ne. Vráťa Effenberger mi dokonce v jednom momentě sdělil, že jsem umělecky impotentní…"

Ukázky z poezie Voskovec poprvé publikoval v časopise Orientace a poté i v Surrealistickém východisku (1969), kam vedle básnické prózy Začátek románu přispěl i studií Divadlo a obraznost. Po srpnu 1968 žil nějaký čas ve Francii a po svém návratu pracoval v pobočce Národní galerie na Zbraslavi a jako noční hlídač.

Přeložil knihu surrealistické malířky Leonory Carringtonové Tam dole, která vyšla nejprve v samizdatu a poté počátkem 90. let v nakladatelství Dauphin.

Kurýr helmu nesundavá

Po podpisu Charty  77  byl Voskovec v roce 1979 byl zbaven československého občanství a odešel do Francie. Zde v  letech 1979 a1980 působil v časopise Svědectví, poté až do roku 2003 pracoval jako motorizovaný kurýr v ekonomických novinách Les Echos.

Také ve Francii se stal Voskovec pro okruh nových přátel nepřehlédnutelnou osobností a především básníkem života a jeho situací, které sám s oblibou vytvářel.

Příklad za všechny: "V jednom velkém podniku v La Défense pracoval na vrátnici ukrutný blbec, který nás motorkáře vždycky nutil sundat z hlavy helmu, což je pro kurýra cosi jako jeho odznak. Kluci mě před ním varovali, jenže já dělal, že mu nerozumím – a vyndal si umělé zuby… "

Rošťák počítá básníky

Psaní se i ve Francii jako obvykle věnoval jen příležitostně. Přesto když v roce 2006 vydal Hřbet knihy, výbor ze své poezie, šlo o titul nesmírně silný, inspirovaný i inspirující, nepřehlédnutelný nejen pro zcela nezaměnitelný Voskovcův humor, ale i jeho vidění světa, kde se hra mění v myšlení, imaginace v jasnozřivé pohledy na okolní svět a jeho příšery, která mají často téměř civilní vzhled.

Voskovcovo poslední publikované dílo byla jeho společně psaná "divadelní hra" s Petrem Králem Počítání básníků, která ačkoliv vznikala počátek 60. let svého vydání se dočkala až po více než 40 letech.

Nešlo o literaturu či divadlo jako takové, ale jak v této souvislosti napsal Petr Král "šlo nám o to rozeznít tu vlastní divadelní realitu včetně prken, opony, skřípání z provaziště atd".

Odchod Prokopa Voskovce je jen další obrácenou stránkou za světem, který měl ještě zbytky půvabu, dobrodružství i elegance a který se vytrácí i s tím, jak z něj mizí nejen jeho "tvůrci", ale také svědci a hráči, jejichž gesta ozařovala kulisy nezapomenutelným půvabem a ve Voskovcově případě i modře rošťáckým pohledem.