Turínský kůň z Maďarska válcuje na Berlinale soutěžní poníky

Letošní soutěž na Berlinale zatím zachraňují staří bardi – Werner Herzog a Béla Tarr (na snímku). Oba mají pověst nesmlouvavých solitérů a oba v Berlíně představili své novinky. Herzogova paleolitická filmová báseň Jeskyně zapomenutých snů byla zařazena jako speciální soutěžní projekce. Což je dost trefné označení.Výjimečné filmy nemohou točit průměrní lidé.

Herzog, vyrůstající celé dětství v horské vesnici bez televize a telefonu, je umanutým antropologickým pozorovatelem homo sapiens. Jeho vytrvalost se mu hodila při vyjednávání vstupu filmového štábu do přísně střežené jeskyně Chauvet v jižní Francii.Malby, které tu byly v roce 1994 objeveny, vyrazily vědcům dech. Jsou staré 30 tisíc let. Loni v dubnu směl Herzog unikátní vizuální svědectví o představách našich předků natočit. A učinil tak ve 3D.

Stereoskopický výlet do minulosti má mocný spirituální dech. S polarizačními brýlemi v kině vás najednou přepadnou zásadní existenciální otázky. Přesně ty, jenž se nad kavárenským stolkem někdy ochotně rozplynou v plytký tlach. 

Soundtrack z pohřbu

Pravé existenciální peklo ale na berlínské diváky čekalo v pondělí večer. Ve světové premiéře byl uveden nový film maďarské režisérské ikony Bély Tarra. Dvouapůlhodinový černobílý snímek Turínský kůň na někoho může působit jako manýra. Stejně jako všechny ostatní Tarrovy filmy za posledních dvacet let.

Záběr z filmu Turínský kůň

Kdo ale ještě věří v očistnou moc umělecké režie, může si v kině projít soukromým očistcem. A klidně si u toho i trochu pospat. Vražedně pomalé tempo je součástí plánu a pokud na chvíli přejdete do limbu; kdo hodlá tvrdit, co je realita a co vaše sny? Příběh filmu nemá cenu popisovat – nestane se zde vůbec nic.

Formálně je Turínský kůň opět těžkotonážní přehlídkou Tarrových oblíbených zbraní: dlouhé jízdy beze střihu, častá statická kamera, herectví utlumené na emocionální nulu. Monstrózně drtivá je tentokrát hudba Víga Mihályho; za tento soundtrack by se nestyděla žádná kremační síň. Tušení konce se naplňuje během šesti dní na osudu hospodářova koně.

Poslední manifest

Pokud Herzogova pravěká 3D jeskyně poukazuje na naši vlastní pomíjivost, pak Turínský kůň je ta nejčernější reklama na smrtelnost lidského života. Tarr je ke svým postavám stejně nemilosrdný jako Bůh.

Monotónně a bez náznaku účasti je dokola sleduje: vstát, nabrat vodu ze studně, obléci se, zapřáhnout koně, vypřáhnout, uvařit brambory, sníst, vysléci se, přiložit do kamen, jít spát. Vstát, nabrat vodu ze studně...Složení letošní berlínské poroty nevzbuzuje moc nadějí, že by zrovna Tarrův světonázor dosáhl na Zlatého medvěda.

Možná v předsedkyni poroty Isabelle Rosselliniové by mohl promluvit hlas jejího otce. Neorealistický tvůrce Roberto Rossellini by s odosobněným herectvím a přísnou režijní askezí byl asi spokojen.

Turínský kůň v Berlíně zapůsobil jako zjevení a rána do hlavy. Je to hutná připomínka autorského odkazu evropské poválečné kinematografie a zároveň drsné zrcadlo letošní soutěži i celému programu. Kdo z režisérů dnes ještě dokáže divákům vnutit svůj vlastní filmový čas? Přivést je do hypnózy? Vykoupat je ve vlastní představě o lidském údělu?

Podle slov maďarského tvůrce je Turínský kůň jeho poslední film. Možná ano, možná ne. Každopádně jde o temnotemný manifest cyklického pojetí času. Prach jsi a v prach se obrátíš.

To je překvapení: nebylo to hloupé

Rozdílné pojetí světa nabídl americký soutěžní film Margin Call. Při jeho uvedení bylo před hlavním kinosálem, Berlinale Palast, rušno, každý chtěl na vlastní oči vidět koncentraci hvězd. Silně „testosteronové“ delegaci velel Kevin Spacey a Jeremy Irons. 

Berlinale má do puntíku propracované selfpromo a ví, jak pochod herců od auta do prvního patra kina náležitě prodat (a natáhnout na vydatnou čtvrthodinku). Na opakované svádění od moderátorky večera Spacey pohotově zareagoval, že Berlín je skvělé místo; ale nejzajímavější jsou události, které se teď dějí v Egyptě. 

Kevin Spacey ve filmu Margin Call

Margin Call, celovečerní debut režiséra J. C. Chandora, překvapivě nebyl tak hloupý, jak se mnozí obávali. Jde o standardní hollywoodské balení, které ale události kolem počátku finanční krize z roku 2008 šikovně smrsklo do jediné noci. Na Zlatého medvěda to ovšem zřejmě nebude.

Chybělo kouzlo

Mexický El Premio (Cena) přeladil na docela jinou notu. A to i doslova: úsporný soundtrack záměrně složený z disharmonických tónů znervózňoval všechny diváky.

Argentinská rodačka Paula Markovitchová, žijící v Mexiku, vložila do tajemného příběhu sedmileté dívenky vlastní zkušenosti – z dospívání v atmosféře vojenské diktatury v Argentině 70. let minulého století.Markovitchová je především scenáristka (spolupracovala i na Eimbckových filmech Kachní sezona a Jezero Tahoe) a výbornou, groteskní pointou se pyšní i její režijní debut.

Záběr z filmu El Premio

Tíživou naléhavost příběhu ale z filmu spíše musíme vycítit sami. Chybí mu to uhrančivé elegické kouzlo, kterým například peruánské Mléko strachu očarovalo berlínskou porotu před dvěma lety.

Věrohodný Krobot

Slovenskou režisérku Zuzanu Liovou musel plný sál č. 8 v multiplexu Cinestar potěšit. Při uvádění svého debutu Dom, který dokončila před dvěma týdny, byla evidentně dojatá. Poctivě natočený příběh ze slovenské vesnice žije z klasického konfliktu zemitého otce, jenž si nerozumí se svou dcerou. 

Film, promítaný v informativní sekci Forum, rozhodně nevzbudil takové rozpaky jako například toporné české Lištičky při uvedení v Benátkách před dvěma lety. Velmi prozíravým tahem bylo obsazení Miroslava Krobota do hlavní mužské role. Jeho způsob herectví má v sobě cosi mezinárodního. Především díky němu má film – balancující na tematické hraně tolikrát viděného klišé – určitou věrohodnost.

Po dvou promítáních v odlehlejších kinech se Erika Hníková a její Nesvatbov představil i přímo v centru festivalového dění – na Potsdamer Platzu v kině Arsenal. V Cinestaru pak měl v úterý premiéru i Václav Kadrnka s titulem Osmdesát dopisů. 

A na český film lze v Berlíně narazit i při čtení festivalových deníků. The Hollywood Reporter na první straně píše o Havlově filmu Odcházení a Screen zase věnoval celostránkový rozhovor Karlu Ochovi, novému uměleckému řediteli karlovarského festivalu.