Stovky lidí poslouchaly modlitbu za Lustiga, vyprávěly se i jeho oblíbené anekdoty

Bezpečnostním rámem, kterým museli všichni projít, snad až na vrchního zemského a pražského rabína Karola Sidona, proudili lidé do Španělské synagogy ještě při začátku obřadu.

Herečka Eliška Balzerová připomněla premiéru Sidonovy hry Shapira v Divadle na Fidlovačce, kterou chtěl Lustig za každou cenu vidět, "i kdyby měl přijet na vozejčku". "Už to nestihl," dodala herečka.

Vzpomínky na fotbal i vtipy

Divadelník, básník a textař Jiří Suchý vzpomínal na Lustiga jako na štamgasta divadla Semafor. Nevynechal prý žádnou hru. "Na některou přišel i dvakrát, a to v jednom týdnu," poznamenal. S Jitkou Molavcovou Lustigovi zazpívali na rozloučenou jednu z písní, které měl rád.

Lustigovi kamarádi vzpomínali na dobu strávenou v terezínském ghettu, na fotbal, který spolu hráli, jiní vyprávěli anekdoty, které měl spisovatel v oblibě.

Čestnými hosty byli velvyslanci Evropské unie, Izraele, Spojených států a český ministr kultury Jiří Besser.

Lustig zemřel minulou sobotu ve věku 84 let. Pohřeb se konal v pondělí na Novém židovském hřbitově ve Strašnicích, kde jsou pohřbeni i další židovští spisovatelé, například Franz Kafka, Max Brod, Jiří Orten či Ota Pavel. Stovky Lustigových přátel zasypávají jeho hrob květinami.

Lustig prošel v mládí ghettem v Terezíně a koncentračními tábory v Osvětimi a Buchenwaldu. Zážitky z té doby jsou těžištěm jeho literární tvorby. Hrůzy holokaustu ztvárnil v povídkových souborech a novelách, z nichž nejznámější jsou Démanty noci, Dita Saxová a Kateřina Horowitzová. Sám říkal, že se ze zažitých hrůz musel vypsat.

Po válce Lustig vystudoval novinařinu a pracoval v několika denících, v týdeníku Mladý svět, v rozhlase a byl filmovým scénáristou na Barrandově. Jako zpravodaj se účastnil i izraelsko-arabské války. V roce 1968 emigroval. Nejprve žil krátce v Izraeli, potom v Jugoslávii a od roku 1970 v USA. Po listopadu 1989 jezdil pravidelně do Česka.