Pařížský profesor napsal "soft verzi" české minulosti a vzbudil rozruch

O knize francouzského historika Bernarda Michela s názvem Praha - město evropské avantgardy 1895-1928 se v českém prostředí nyní mluví víc než o většině jiných knih na novodobá kulturně historická témata. Jedním z hlavních důvodů je autorova originální volba tématu, přesněji časového záběru knihy.

Emeritní profesor pařížské univerzity Bernard Michel (1935) pojednal jako jeden celek období od Manifestu české moderny až po rozplynutí avantgard na konci dvacátých let, nazval tuto dobu ve francouzském originále českou obdobou Belle Époque, respektive v českém překladu dobou avantgardy, a tím vším vnesl příjemný rozruch do ustálených periodizací, s nimiž je zvykem v českém prostředí pracovat.

Čtenáře to od začátku nutí myslet jinak, což je výtečné, nese to však i problém. Oba zmíněné pojmy - Belle Époque a avantgarda - totiž slouží k vymezení jiných period, než je období, které Bernard Michel ohraničuje letopočty 1895-1928. Nabízí se pak otázka, ve jménu jaké nové a lepší argumentace se autor od většiny odchýlil.

Harmonické soužití Čechů a Němců

V knize je zachyceno období, v němž se postupně prosadily hned dvě generace, jež předstoupily s vlastní verzí modernosti. Ohraničit téma takto tedy má smysl. V dalším zacházení s materiálem je však už Bernard Michel často originální jen proto, že takový chce být. Nestaví na materiálu.

Platí to například pro klíčovou tezi, jíž autor vstupuje do polemiky s českým "kánonem" - v Praze přelomu 19. a 20. století podle něj neexistovalo žádné zvláštní nevraživé stýkání a potýkání mezi Čechy, Němci a Židy, ale všechny tři komunity žily vedle sebe vlastně v míru. Když si člověk tuto překvapivou tezi přečte, nejdřív se sám sebe zeptá: Nepodlehl jsem náhodou rozšířené české představě, že u nás je vždycky všechno špatně a ti nejhorší jsme my samotní? Nemá náhodou francouzský autor pravdu, když tvrdí, že "Češi a Němci spolu po celá desítiletí koexistovali v harmonickém soužití", a myslí při tom dobu až po nástup Hitlera?

Jako hlavní důkaz pro svou tezi Bernard Michel uvádí pozoruhodný údaj - zjištění, že otec Franze Kafky v roce 1900 při sčítání lidu uvedl u všech členů rodiny jako takzvaný obcovací jazyk češtinu. Francouzský historik dál dodává, že všichni členové rodiny uměli česky a používali tohoto jazyka při styku se zákazníky v rodinném obchodě, případně při kontaktech se služebnictvem.

Je otázka, proč jeden dílčí statistický fakt má být důkazem široce založené národní tolerance a umožňuje ponechat stranou regály historické, biografické i beletristické literatury, jejichž autoři po desetiletí tvrdí opak.

Antisemitismus zde nebyl

Není to jediný případ, kdy Bernard Michel doufá, že "detail napoví", přičemž však jde o detail vytržený z kontextu, a tedy nedokazující nic. Že byla Praha před sto lety dvojjazyčná, přece neříká nic o toleranci - dvojjazyčnost byla přítomna i za protektorátu. Že Bernard Michel nesouhlasí se starou teorií Pavla Eisnera o trojím ghettu, v němž měli žít židovští obyvatelé Prahy, je v pořádku, ta představa byla znalci zpochybněna už dávno. Ale když začne tvrdit, že v Praze před sto lety vlastně nebyl antisemitismus - hlásil prý se k němu jediný významnější politik Karel Baxa -, potom je třeba konstatovat, že autor historickou materii, kterou měl prozkoumat, prostě nepochopil.

Píše-li francouzský autor například, že "v období 1890 až 1918 se nekonají žádné demonstrace namířené proti Židům", je to svým způsobem pravda, hilsneriáda - budiž zmíněna za všechny - neprobíhala tak, že by po Praze chodily průvody. Ale že by to nebyla antisemitská událost s dopadem na celé české země, to prostě není pravda.

Bernard Michel samozřejmě nepluje na žádné vlně historické revize, nacionálně ani jinak podbarvené. Přihodilo se mu prostě jen to, že je bezstarostný, čímž ovšem jeho dějinný optimismus trochu ztrácí na ceně. Není žádná sláva, vyjdou-li člověku česko-německé vztahy idylicky jen proto, že obtížní protagonisté zůstali stranou - třeba Viktor Dyk je v knize zmíněný jen jednou a nepodstatně, jako "jízlivý polemik".

Hlavní problém knihy však nevězí v pohodovém obraze českých dějin, ale spíš v důsledcích, které z něho plynou. Pokud bylo v Praze nacionálně všechno v pořádku až do příchodu Hitlera, znamená to zřejmě, že i viníkem toho, co přišlo pak, je hlavně Hitler. Nebýt arcilotrova vzestupu, idyla by snad trvala dodnes.

Komunismus je cizorodý prvek

Myšlení Bernarda Michela vede k hledání zdrojů potíží a odpovědnosti směrem od čtenáře pryč. A zdaleka se to netýká jenom česko-německých vztahů: "Vcelku vzato... se zdá, že komunismus v české literatuře tvoří od samého počátku cizorodý prvek. A zůstane jím až do svého zániku v roce 1989." Bylo by bezvadné, pokud by to byla pravda, ale kdo četl i jiné knihy než tu od Bernarda Michela, bude patrně souhlasit, že čeští pěvci komunismu nepřijeli do Prahy až v květnu 1945 s Rudou armádou. Rostli mimo jiné z těch avantgard, o nichž francouzský autor píše.

Celkově je text řidší, než je čtenář knih z české kulturní historie běžně zvyklý, koneckonců byl původně určen francouzskému - tedy "nezasvěcenému" - publiku. Na člověka působí svazek Praha - město evropské avantgardy 1895-1928 podobně, jako když třeba romanopisec Milan Kundera ve svých knihách vysvětluje československý rok 1968 - celé je to o nás, ale přesto se to ve výsledku týká každého jiného víc než nás.

"Základní originální rys české avantgardy představuje fakt, že každodenní život podává v příjemných barvách. Jsme zde daleko od agresivního a buřičského tónu manifestů ze sousedních zemí," píše francouzský autor. To je zajímavá a dodnes ne zcela exploatovaná myšlenka. Ono zněžnění podobající se rozmělnění se u nás přihodilo mnohým směrům přišlým zvenku, třeba kubismu - z gesta, kterým Georges Braque původně chtěl znásilnit lidskou mysl, se stal v Praze styl, v jehož duchu se navrhovala křesla a popelníky.

Ale Bernard Michel nechtěl ve své knize českou lyrickou cestu kritizovat, jemu se vlastně líbí. A tak se může v důsledku líbit i český překlad Prahy - města evropské avantgardy 1895-1928, protože nikoho neurazí.

Groteskní svět

V hospodách české písně zpívají

Praha je spojena s dílem takových autorů, jakými jsou Rainer Maria Rilke, Gustav Meyrink, Franz Kafka či Jaroslav Hašek. Karel Kosík začíná slavný esej Hašek a Kafka neboli Groteskní svět těmito větami: "Oba se narodili ve stejném roce a ve stejném městě, strávili v Praze většinu života, svá světově proslavená díla psali kolem první světové války a s rozdílem jednoho roku na počátku dvacátých let umírají." A Guillaume Apollinaire v Pásmu (1913) píše: "V achátech Svatovítských zříš zděšen své vlastní rysy/ Na smrt jsi smuten byl v ten den kdy sebe v nich objevil jsi/ Podoben Lazaru kterého světlo drtí/ Pozpátku točí se ručičky hodin v židovské čtvrti/ A ty couváš ve vlastním životě pomalu/ Jda na Hradčany nahoru a poslouchaje k večeru/ Jak v hospodách české písně zpívají."

CO OTEC NAPSAL
Francouzský autor Bernard Michel ve své knize o Praze vyvozuje z faktu, že otec Franze Kafky uvedl v roce 1900 jako obcovací jazyk celé rodiny češtinu, to, že v českých zemích panovala národní tolerance.