Dramatik Kolečko líčí svět jako velký blázinec plný sexu, sportu a politiky

Jako jeden velký blázinec, kde je člověk s psychiatrickou diagnózou k nerozeznání od "normálních" magorů, nás vidí dramatik Petr Kolečko. Jeho hru Klub autistů uvedlo Klicperovo divadlo v Hradci Králové v režii Natálie Deákové.

Petr Kolečko je jedním z největších talentů současné české dramatiky. Sedmadvacetiletý autor šestnácti divadelních textů byl dvakrát nominován na cenu Alfréda Radoka za Kauzu Salome a Kauzu Medea.

Jeho nejproslulejším titulem je "hrdinský epos se zpěvy" nazvaný Jágr, Kladeňák, který napsal v roce 2009 původně pro kladenské Středočeské divadlo spolu s režisérem Tomášem Svobodou.

Kolečko, který svými nápady vždycky trochu cynicky provokuje, tentokrát hodně přitvrdil. Vedle egocentrického myšlení a úchyláren oněch takzvaně normálních postav vypadají do sebe uzavření autisté posedlí politikou, hokejem, etiketami na lahvích alkoholu nebo sexem se zvířaty jako standardní osobnosti.

Magoři z bulváru

Tak třeba: vychovatele Pavla v rámci zpestření manželského sexu znásilňuje před klienty ústavu náruživá manželka Kamila. Domnělého autistu Karlíka, jinak filmového režiséra, který inkognito vyrazil do blázince sbírat dokumentární materiál, vzruší jejich perverzní erotika natolik, že se jako zvíře vrhne na Pavlovu manželku a konečně ji uspokojí.

A Pavlova dominantní matka, frustrovaná prodavačka v Albertu, se zase mstí za zmařenou krasobruslařskou kariéru: otráví svou vnučku smaženicí z muchomůrek, protože má "divně vybočené patičky" a nemohla by pořádně bruslit...

Petr Kolečko se opět zjevně inspiruje hrdiny bulvárních zpráv a jejich kuriózními příběhy, například Mikym, "autistickým dítětem, co žere politiku" nebo "fridexovou" matkou-vražedkyní. Jenže míra cynismu, s jakou příběhy svých postav vypráví, tentokrát není úplně vyvážena vtipem.

Sledovat krkolomně konstruované příběhy Klubu autistů není o nic zábavnější než číst Blesk. Při třetím článku se člověk začne nudit. Nadsázka brzy přestává fungovat. Bizarnosti zůstávají zase jen bizarnostmi, aniž by se transformovaly v obraz převráceného světa, v němž jsou smazány přirozené hranice zdravého rozumu.

Kolečkův ne úplně originální nápad se nakonec ještě rozplizne v demonstraci teorie paralelních vesmírů, která je v inscenaci stejně organická jako "deus ex machina".

Odvážná scéna v Hradci

Povzbudivé je spíš sledovat, jak se s tímto téměř nehratelným textem vyrovnal hradecký soubor. Například Dušan Hřebíček jako Miky, který žije ve světě imaginárních politických diskusí a svým cholerickým zaujetím ukazuje na absurditu skutečných debat.

Nebo Pavlína Štorková jako hokejová fanynka Hanička, která blaženě hýká nad fotkou hokejisty Šlégra a celým tělem prožívá přiblblé fanouškovské rituály i zápas, který se právě odehrává v jejích představách.

Oživení v sále spolehlivě vyvolává též portrét Karlíka, alias sebestředného divadelního a filmového režiséra Vladimíra Morávka. Možná i díky bezprostřednímu zážitku ze zkoušení Světáků pod jeho údernou taktovkou, vykreslil Tomáš Lněnička na Morávkově portrétu velmi zábavné detaily.

Hradecká scéna letos právem aspirovala v Cenách Alfréda Radoka na Divadlo roku. Odvaha, s jakou se tu dělá "riskantní" autorské divadlo, které je stále ještě na českých jevištích popelkou, je mimořádná. Ostatně za pár týdnů tu bude mít premiéru další hra zdejšího uměleckého šéfa Davida Drábka Jedlíci čokolády.