Hra Být či nebýt osciluje mezi bulvární chytlavostí a židovským humorem

Premiéra úspěšné hry Nicka Whitbyho Být či nebýt přivádí na scénu Stavovského divadla divadelní přepis sedmdesát let starého filmového scénáře Ernsta Lubitsche. Režisérem inscenace je provokující třicátník Dan Špinar, před rokem oceněný "Radokem" za inscenaci roku.

Lubitschův film z roku 1941 je, co se týče příběhu i formy vyprávění, v mnohém průkopnický. Jeho protagonisty jsou herci druhořadého varšavského divadla, kteří se v době devastujícího bombardování polského hlavního města vlastně náhodou stanou účastníky odboje.

Film kombinuje tehdy nevídaně žánr frašky z hereckého prostředí s politickou satirou a na hraně balancujícím černým humorem. Jeho scenárista i režisér Lubitsch ukazuje směšnost nacistické ideologie i specifickou podstatu herecké povahy, kdy herci "zůstávají herci bez ohledu na míru nebezpečnosti situace".

Bulvár a židovský humor

Whitbyho současný přepis má za sebou světovou premiéru na Broadwayi i uvedení na evropských, především německých, scénách. Osciluje mezi bulvární chytlavostí a židovským humorem - mnohavrstevnou groteskností, jež je vlastní například textům Georga Taboriho. Záleží proto hodně na režisérovi, z které strany k textu přistoupí a kterou z jeho možností společně s herci využije.

Daniela Špinara, režiséra s hereckým školením, zjevně zaujal moment splývání skutečnosti s umělou realitou divadla. Jeho inscenace ukazuje na fraškovitých situacích ze zkoušek a představení fiktivního Polského divadla, jak přirozená pro herce tato záměna je.

Prim v tomto ohledu má hvězda pochybné velikosti, herec Josef Tura (Miroslav Donutil) s intenzivní schopností vnímat celý svět jako "svoje" divadlo a všechny lidi jako herce. Jeho manželka a poněkud odkvetlá první herečka Maria (Miluše Šplechtová) za svým mužem nezaostává. Vztah s mladým pilotem bombardéru Sobinskim (Jan Dolanský), který nakonec všechny zatáhne do své odbojářské mise, ale i návštěvy na gestapu, kdy jde o holý život, pojímá jako vypjaté divadelní výstupy.

Nadsázku kazí doslovnost

Špinarovo pojetí textu ale ukazuje i na teatralitu politiky, která je současnému vnímání velmi blízká. Situace na gestapu se rovněž odehrávají "na scéně" - na malém jevišti v pozadí (scénografie Henrich Boráros). A fraškovitostí si s divadelním prostředím nijak nezadají.

Herci národní činohry hrají v této inscenaci zjevně s chutí, což není v kontextu zdejších, často mátožných představení úplně samozřejmé. Příležitost k sebeironickému obrazu narcistního, ale i patos velkých činů zbožňujícího herce využívá především Miroslav Donutil, brilantně vstupující a vystupující z role.

Na hraně sentimentu a vtipu vyznívá obraz hereckého souboru přežívajícího v zákulisí divadla po bombardování. Jako nechutné, slizké šašky představují gestapáky, plukovníka Erharta a jeho pravou ruku Fleischera, Václav Postránecký a Alexej Pyško. Vysloveně temnou, nebezpečnou figuru, byť opět s nadsázkou, vytvořil ze špiona gestapa profesora Silewského Filip Rajmont.

V čem je problém? Určitě v přesném dodržení inscenačního stylu. Přestože je Špinarův záměr zřejmý, inscenace místy sklouzává od nadsázky k těžkopádné doslovnosti, k přibližnosti, která rozmazává vyostřené pointy a je pro činohru první scény bohužel typická.

Tohle částečné rozpliznutí formy usnadňuje i scénografie, která pracuje s kašírovaností divadelního prostředí a kýčem a přehlcuje vizuální obrazy detaily, které tříští pozornost. Sporný je i změněný závěr textu, který posouvá situačním bonmotem dotaženou Whitbyho komedii k mile odlehčenému, ale přece jen tragickému vyústění. Špinarův pokus o stylově čistou hru s divadelní realitou a skutečností vyšel jen napůl.