V Národním divadle zlou ženu nezkrotili, Shakespearova komedie nikoho nepobaví

Shakespearova komedie Zkrocení zlé ženy se po bezmála čtyřiceti letech vrátila na scénu Národního divadla v režii Martina Čičváka. A je k nepoznání.

Místo šťavnatých komediálních scén sledujeme mátožný rej postav brodících se dějem podle zcela nejasného klíče. Jen občas to na scéně mezi služebnictvem zajiskří osamělým humorem, většinou když Jan Hájek (Tranio), s přesně naostřenou intonací vystřelí svoji repliku.

Klasik je moc konvenční

Ze Zkrocení zlé ženy si přirozeně nejvíc pamatujeme příběh sebejistého Petruchia, který ví, co chce, a divoké Kateřiny, jíž hrozí, že na rozdíl od své miloučké a muži obletované sestry Bianky zůstane na ocet.

Jejich manželství uzavřené jako obchod vypadá nejdřív dost beznadějně. Ale oba jsou chytří a za jejich slovními výpady a vnější agresivitou to čím dál víc jiskří erotickou přitažlivostí. Na konci je z těch dvou pár, který se drží osvědčených pravidel "manželské hry" a z miloučké Bianky jízlivá saň pohrdající svým mužem.

Martinu Čičvákovi se tohle čtení Shakespeara nejspíš zdálo příliš konvenční a vnesl do přímočarého, občas i drsného humoru této veskrze "lidové" komedie komplikované intelektuální hodnocení situací a osobitý psychologický výklad. Obojí si s textem opravdu nerozumí.

Zkrocení zlé ženy má též dobové konvenci poplatnou předehru, která se někdy hraje a někdy, z dobrých důvodů, ne. Vystupuje v ní namol opilý Dráteník. Tomu lovci v hospodě namluví, že je vznešeného původu a pošlou pro herce, aby mu sehráli komedii. Teprve pak - vlastně jako divadlo na divadle začíná vlastní příběh.

Čičvák posílá Petruchia v podání Igora Bareše na scénu jako opilého návštěvníka Národního divadla pronásledovaného uvaděčkou. Nechá ho vstoupit do zmíněné předehry, v níž postavy na scéně několikrát mění identitu - třeba z loveckých psů v herce a pak ve sluhy a nápadníky. Zmatený divák vůbec netuší, kdo je kdo, a nejspíš si oddechne, když po nějakých dvaceti minutách zahlédne známou dvojici Kateřinu (Pavla Beretová) a Petruchia - tentokrát už v quasi dobovém kostýmu. Ale ne nadlouho.

Děvče z bulváru

Kateřina se totiž chová zmateně, její křečovitou upřímnost střídá stejně křečovitý, úzkostný křik. Vypadá od počátku spíš jako odhodlaná oběť než jako dračice terorizující temperamentem a vtipem okolí. Petruchio zas působí poměrně dekadentně, skoro chlípně.

Bianka - Jana Pidrmanová se předvádí coby prázdné děvče z bulvárních rubrik. Bezostyšně koketuje s nápadníky, například s Lucentiem (Vojtěch Kotek) během nesmyslně rozehrávané hodiny angličtiny.

Všude plno nějakých výtvarných znaků, které odkazují neznámo kam (alžbětinská paruka houpající se na železném háku), drolivého hudebního doprovodu, donekonečna rozmělňovaných scén...

Zato zde není ani stopa nějakého logického jednání, zdravé erotiky či normálního lidského vztahu. Vykloubenost této koncepce vrcholí ve scénách na Petruchiově panství.

Psychopatický Petruchio

Dekorativní mučení Kateřiny hladem na pozadí padajícího sněhu připomíná svou atmosférou scény jak z Mlčení jehňátek. Ostatně v Petruchiových očích a zvláštně nakloněné postavě je psychopatických rysů požehnaně.

Konec je též originální: zmučená, rezignovaná Kateřina zajíkavě přednáší svou řeč o kráse ženské pokory. Když skončí, Petruchio k ní blahosklonně přistoupí a ona pohybem ruky vítězoslavně naznačí, že je těhotná. Vypadá to jako její odveta.

Není vyloučeno, že někoho tahle inscenace zaujme, co je však jisté, že nikoho nepobaví.