Recenze: Češi a Židé jsou stejní, píše překladatelka Bondyová, která do Izraele dostala i Švejka

Když se člověk umí divit, stárne jinak než ostatní. S větší moudrostí, noblesou, ale i humorem. Právě jako novinářka, spisovatelka a překladatelka Ruth Bondyová (1923), která se narodila v Praze, přežila několik koncentračních táborů a roku 1948 se vystěhovala do Izraele.

Ve své nejnovější vzpomínkové knížce Potulné kořeny žasne například nad tím, jak dobrodružné bývá překládání českých autorů do hebrejštiny, jak se Židé z českých zemí dokázali prosadit ve své nové vlasti - a kolik toho vlastně mají Češi a Židé společného.

I když žijeme v jiném klimatickém pásmu - Izraelci moc nechodí na ryby ani neznají vodníka -, jsme si hodně podobní, tvrdí Ruth Bondyová. Stejně jako Židé tvoříme i my Češi malý národ, který jen tak něco nezlomí. Sice jsme se naučili naoko sklonit hlavu, ale přitom se mocipánům posmíváme za zády.

I ty lidské krávy jsou různé

Máme trošku mindrák, a tak nás lákají velké národy a světové metropole, protože teprve tam na nás čeká úspěch a "buchta kesef" neboli, jak se v hebrejštině říká, hromada peněz.

Ale nejen to, stejně jako Izraelci jsme i my "kuterim" čili kocouři, co "věčně kňučí, věčně jsou nespokojení, věčně si stěžují, i když život je snesitelný". A všichni politici jsou zkorumpovaní, myslíme si - buďto jsou "patetické gogolovské figury (v České republice) anebo nafouknuté nuly (v Izraeli)". Ne že by autorka tohle hudrání chtěla snad omlouvat, ale pochopení pro oba "své" národy má veliké.

Naštěstí máme smysl pro humor, který se od nás v Izraeli prostě očekává. "Vždyť v době útlaku byl humor jednou z hlavních zbraní Čechů stejně jako Židů - a v očích izraelského čtenáře dílo českého autora bez humoru je nějak nečeské," říká překladatelka Čapkova Zahradnického roku, Haškova Švejka, Hrabalových Tanečních hodin, ale i próz Oty Pavla či Vieweghových Báječných let pod psa.

A překladatelka se nepřestává divit. Proč je třeba v češtině vůl ztělesněním vší blbosti, ale jeho ekvivalent v hebrejštině "šor" má přeneseně kladný význam, značí sílu, vytrvalosti, zdravou chuť k jídlu? "I ty lidské krávy jsou rozličné: v češtině je ženská kráva pitomá, v hebrejštině tlustá," raduje se Ruth Bondyová z odlišností obou jazyků. A vida, hned máme stádečko nadávek, bez kterých by to v žádném jazyce nebylo ono.

Překládám, když je mi zle

V Izraeli Ruth Bondyová nemluví česky ani doma, svůj rodný jazyk nepoužívala ani v práci, přesto si uchovala češtinu pěknou "jako pompejské fresky pod popelem". A tak tento svůj dar využívá co nejlépe - překládá české spisovatele do hebrejštiny.

Jak sama říká, poznala bohaté advokáty a zelináře, dokonce i bohaté spisovatele a malíře, ale ještě nikdy se nesetkala s bohatým překladatelem či překladatelkou. Proč to tedy dělá?

Pro radost - třeba jen nad nálezem jednoho jediného vhodného slova. A taky proto, že překlad je pro ni uklidňujícím práškem, náhradou drog či alkoholu. "Vláda mě štve, jsem otřesena teroristickým atentátem, je mi smutno při pohledu na snímek padlého vojína... Tak si sednu k překladu a všechny strasti zmizí."

Hezké vyznání téměř devadesátileté dámy - i když našince při něm trochu mrazí. Naše historie i současnost jsou opravdu jiné, bez věčného strachu, který v Izraelcích "hnízdí od doby praotců a je neodlučitelnou součástí židovství".

A čtenáře zamrazí znovu, když Ruth Bondyová vypráví - vřele, ale bez patosu - o několika ze sto osmnácti Čechů a Moravanů, kteří své židovské spoluobčany za války zachránili před gestapem, schovávali je, dávali jim jídlo z toho mála, co sami měli, riskovali jistou smrt.

Podle izraelského zákona z roku 1953 jim patří ocenění Spravedlivý mezi národy. Ovšem kolik statečných Čechů a Moravanů se tohoto ocenění nedožilo nebo se je nepodařilo vypátrat?

Všichni Židé v sobě mají nestálost, ale také schopnost samostatně myslet a hledat nové cesty, tvrdí Ruth Bondyová v Potulných kořenech. Kdo ví, její umění divit se a žasnout možná vyrůstá i z jejích potulných kořenů.