KNIHA

David Grossman
Mít s kým běžet
(Přeložil Jindřich Vacek)
Mladá fronta, Praha 2010
392 stran, 369 korun

Nejdřív holokaust, teď heroin. Izraelský prozaik David Grossman (1954) se českým čtenářům připomíná románem Mít s kým běžet (2000), jehož zápletka je postavena na drogové závislosti a organizovaném zločinu. V roce 1996 se v českém literárním světě autor představil poprvé, a to rozsáhlým románem Viz LÁSKA (1986), jehož tématem je holokaust. Tedy to, co se stalo "tam", kde řádila nacistická "bestie", a o čem se musí mluvit, ale přesto se o tom nemluví - i proto, že na to slova nestačí.

Zatímco ve Viz LÁSKA se David Grossman zaobíral minulostí, v Mít s kým běžet zůstává v současnosti. Zatímco román o holokaustu byl poměrně experimentální a sestaven ze čtyř autonomních dílů, příběh z Jeruzaléma na přelomu tisíciletí je vyprávěn vlastně tradičně - román umně balancuje mezi sociálně angažovaným příběhem ze života mladých a thrillerem.

Stojíme na konečné dějin

Mít s kým běžet je pak sevřenější i v tom, že v textu se přímo neodkazuje k jiným literárním dílům. To Viz LÁSKA je "těhotné" příběhem polského prozaika Bruna Schulze (1892-1942). Ten je tak dalším z literátů, kteří se stali postavou - tato proměna už "postihla" Virginii Woolfovou, Henryho Jamese či F. S. Fitzgeralda.

A tak se opět vnucuje otázka, proč se to děje a co to znamená? Je to důsledkem snah literární vědy, která chce hodnotit samotné dílo a zcela vytlačuje autora, jenž se jí pak takto zadními vrátky do literatury vrací? Nebo se současní spisovatelé - kteří jako by stáli na konci dějin - tímto způsobem nostalgicky chtějí přenést do doby, kdy byly sice světové války, ale žili i velcí autoři?

Není jisté, která z těch otázek je správná, a tak ani nemůže existovat správná odpověď. Jediné, co se snad dá o této provázanosti současné a nadčasové tvorby říci, je, že vždy jsou velcí autoři jakožto literární či filmové postavy pojednáváni pietně, sice možná se snahou o nový úhel pohledu, nicméně s úctou. Nikdo dosud nenatočil komedii o životě Samuela Becketta s názvem Godote, přijdu hned, nikdo nevytvořil komiks Ušatý torpédo pražských hampejzů inspirovaný biografií Franze Kafky, a už vůbec nikoho nenapadlo zpracovat bohaté manželské zkušenosti žijícího klasika Salmana Rushdieho v sitcomu Fatva jako řemen...

Břicho a kůra stromu

David Grossman patří společně s Avrahamem B. Jehošuou a Amosem Ozem k trojici neznámějších současných izraelských prozaiků. Autor románů Viz LÁSKA a Mít s kým běžet byl již od deseti let spolupracovníkem izraelského rozhlasu. Vystudoval filozofii a divadelní vědu a v roce 1983 publikoval svůj první román Úsměv jehněte. A na rozdíl od rodičů Momika, hlavního hrdiny románu Viz LÁSKA, se otec a matka Davida Grossmana nedostali do Jeruzaléma až po válce, až po živoření v koncentračních táborech.

Izraelský prozaik patří k typu autorů, kteří připomínají dutý kmen. Do dutiny načerpávají příběhy, které vyslechnou či zahlédnou. Kůra jejich stromu je při tom hladká, neporušená. V jejich textech se často objevuje kniha jako střed příběhu, případně je zdůrazňováno slovo "příběh" a sousloví "vyprávění příběhů".

Na druhé straně pak stojí autoři, kteří mají dutinu plnou vlastních zážitků, a tak je kůra jejich literárního stromu ze všech těch bojů potrhaná a plná ostrých hran. O "příběhu" ani o "vyprávění příběhů" nemluví, nýbrž vyprávějí, a to nikoliv o tom, co vyslechli či zahlédli, ale o tom, co tíží jejich "břicho".

Ani jeden způsob však sám o sobě neznamená automaticky výhru - schopnost vyprávět stejně jako prožitek ještě nezaručují vznik umění. Výmluvným důkazem budiž to, že nejslavnější román o holokaustu napsal William Styron. Jeho Sophiina volba je popisem toho, jak jižanský mladík "potkal" Sophiin příběh, který mu uvízl v "břiše" a tížil jej.

Jak svést skutečnost

Pokud byly v úvodu vypočítány rozdíly mezi Viz LÁSKA a Mít s kým běžet, pak je třeba také říci, co mají tyto romány společného. Při pražské návštěvě David Grossman řekl, že "příběhy dávají druhou šanci". A skutečně, oba romány mají ve svém středu postavy slabé a vlastně i osamělé.

V určité chvíli se ale rozhodnou čelit nepřátelskému světu - tito naivkové se najednou snaží svést skutečnost, dalo by se říci, že před ní dokonce koketně vrtí zadkem. Což je stejně nesmyslné jako odvážné. A tak Bruno Schulz ze židovského ghetta uprchne a vyprávějícího Anšela Wassermana nedokážou esesáci v koncentračním táboře zastřelit. Tamar se zas vydává zachránit drogám propadlého bratra ze spárů zločinecké bandy.

Mít s kým běžet by se i dalo svou univerzálností přirovnat k románu Harukiho Murakamiho Norské dřevo. To, že se odehrávají v Jeruzalémě a Tokiu, totiž nehraje žádnou významnější roli. A tyto romány mají také společnou absenci rodičů - mladí hrdinové se na ně v ničem nespoléhají, případně nemohou spoléhat. U Davida Grossmana je pak ale ještě víc než u japonského autora kladen akcent na to, že vždy se kolem najde pár dobrých lidí, kteří pomohou. A také zvířata, ve Viz LÁSKA je to celá zoologická zahrada, v Mít s kým běžet fena Dinka, která spěchá ulicemi Jeruzaléma, aby našla svou Tamar.

Podstatnou roli zde potom samozřejmě hraje také umění. Zatímco ve Viz LÁSKA je to literatura, v Mít s kým běžet jsou to spíše příběhy osobní, podávané ústně - a především Tamařin zpěv. Oba romány vlastně říkají, že slabí se svou odvahou a uměním mohou stát silnějšími než ti silní. Otázka je, zda je to vyjádření životní zkušenosti, či pouze "vyprávění příběhů".

Žena prchající před zprávou

Může se zdát překvapivé, že izraelský autor ani v jednom z románů, které byly dosud do češtiny přeloženy, nepíše o izraelsko-palestinských konfliktech. Ale David Grossman tomuto tématu věnoval hned debutový román Úsměv jehněte a také ten nejnovější Žena prchající před zprávou (2008), který v anglo-americkém světě slaví úspěch pod názvem To the End of the Land.

Hlavní hrdina Úsměvu jehněte se jmenuje Uri. Při psaní Ženy prchající před zprávou David Grossman podle vlastních slov často diskutoval se svým synem Urim, který tehdy sloužil v armádě. V roce 2006 však padl. Smutně důrazné potvrzení toho, že žádný konec dějin neexistuje. Stejně jako autor, který by dokázal stát mimo okolní svět a jen vyprávět příběhy.

Úsměv jehněte

Sbližování Izraelců s Palestinci

David Grossman (1954) se narodil v Jeruzalémě do rodiny, která kupodivu nebyla zasažena holokaustem. Již od deseti let pracoval v rozhlase, v osmdesátých letech ale musel odejít, neboť kritizoval vedení za malou pozornost, kterou věnuje sbližování s Palestinci. Při jedné manifestaci v Jeruzalémě byl pak také zbit policií. Debutoval románem Úsměv jehněte (1983) - ten byl stejně jako Mít s kým běžet zfilmován. Česky vyšel v roce 1996 román Viz LÁSKA (1986). Mezi další autorova díla patří reportáže Žlutý vítr (1987), román Vnitřní pravidla (1991) či svazek rozhovorů s izraelskými Araby Spánek na laně (1992). V loňském roce obdržel Mírovou cenu německých knihkupců.

DRUHÁ ŠANCE
Izraelský prozaik David Grossman věří, že vyprávění příběhů je způsobem, jak měnit svět. Příběhy podle něho dávají druhou šanci. Tak je tomu i v nyní česky vydaném románu Mít s kým běžet.

Související