Dvojí Milan Kundera: Ve Francii se přiřadil ke klasikům v prestižní edici

Souborné dílo Milana Kundery včera vyšlo ve dvou svazcích prestižní edice Plejáda (La Pléiade) nakladatelství Gallimard. Tato řada je jakousi knihovnou klasiků a Milan Kundera je teprve čtrnáctým literátem, který uvidí své texty vydané v Plejádě - obvykle zde sebrané dílo vychází až po autorově smrti.

Edice byla založena v roce 1931, Gallimard ji převzal o dva roky později. Dosud zde vyšlo 532 svazků od 195 autorů. Bestsellerem přitom bylo dílo Antoina de Saint-Exupéryho, které si koupilo 340 tisíc čtenářů. Nejvíce zde bylo publikováno francouzských autorů. Řada je také rozdělena podle staletí a největší zastoupení má logicky to minulé, dvacáté.

S dvacátým stoletím je spojeno také dílo Milana Kundery - a rovněž s Gallimardem, kde jeho romány běžně vycházejí. Na internetových stránkách Plejády je Milan Kundera řazen k francouzské národnosti, ve vyhledávání podle jazykových oblastí jej ale najdeme v té české, jako dosud jediného.

Já truchlivý Bůh

Francouzský romanopisec českého původu, tak bývá Milan Kundera často označován, což je stejně politicky korektní jako ironické. Milan Kundera český a Milan Kundera francouzský jsou ale dva odlišní autoři. Zatímco tomu českému chybí "nahoře" - překlady francouzsky psaných románů -, ten francouzský postrádá cosi "dole" - rané básně, hry a povídky.

Milan Kundera je totiž v Česku především tím, kdo psal ideologicky zabarvené verše a poté přišel se třemi sešity Směšných lásek. Přičemž první z desítky povídek byla proslulá Já truchlivý Bůh, jež je jakousi maggi kostkou autorovy poetiky.

Vedle Směšných lásek pak do českého literárního rozpuku šedesátých let Milan Kundera zasáhl románem Žert. Jeho autor společně s Bohumilem Hrabalem, Josefem Škvoreckým, Ladislavem Fuksem či Arnoštem Lustigem se však rovněž podíleli na úspěchu československé filmové vlny. Milan Kundera tehdy učil na FAMU a podle jeho próz vznikly filmy Nikdo se nebude smát, Já truchlivý Bůh a Žert.

Po zpackané adaptaci románu Nesnesitelná lehkost bytí, které se v roce 1988 ujal Philip Kaufman, však autor na film zanevřel. Již dříve ale také zanevřel nejen na svou tvorbu básnickou, ale i na tři povídky ze Směšných lásek, mezi nimiž figuruje rovněž Já truchlivý Bůh.

Režisér svého života

Mohlo by se zdát zvláštní, že poetika Milana Kundery slavila v českém prostředí v šedesátých letech stejný úspěch jako třeba knihy Bohumila Hrabala. To základní ovšem mají společné - humor a plebejství. Hrdinové Kunderových povídek i Ludvík Jahn ze Žertu se snaží být režiséry svého života - a zdaleka nejen toho svého -, jejich velikášské plány ale ztroskotávají. Copak se dá se střední Evropě cokoliv plánovat, natož skutečně řídit?

Milan Kundera se však přesto stal - či chtěl stát - režisérem svého díla. Proto se snažil - a snaží - vymazat to, co se mu už dnes nehodí či nelíbí... Namísto humoru v jeho prózách tak čtenáři pojednou zahlédli cosi směšného na samotném autorově počínání. Tento moment je v odcizení se českému prostředí daleko podstatnější než romanopiscův globální úspěch, který se, jak praví klišé, "v Čechách nikdy neodpouští".

"Románová totalita" Milana Kundery se pak ale ještě radikalizovala. Odmítl dávat rozhovory a vůbec komunikovat s médii. Tím se opět odcizil o něco víc, protože Bohumil Hrabal či Arnošt Lustig po Praze jezdili tramvají a bylo možno je vidět vysedávat v hospodách. A to je to, co mají čeští čtenáři rádi - když je spisovatel jedním z nich.

Své potom vykonaly rovněž "poznámky autora" připojené k českým vydáním románů, v nichž Milan Kundera často nadnáší "správnou" interpretaci svého díla a také se snaží vsugerovat, že patří mezi největší romanopisce všech dob... A završením tohoto odcizovacího procesu byl pak fakt, že zatímco francouzsky psané romány vycházejí všude po světě v překladech do mnoha jazyků, česky se stále neobjevily - neboť to by je musel přeložit sám autor, kterému se na to však nedostává času ani energie.

Zradil nás, a ještě udal

"My ho brali jako jednoho z nás, a on teď, když si vozí svůj brněnský zadek ve francouzském kočáře, dělá, že nevidí..." Tak by se asi dalo parafrázovat ono rozčarování - i když samozřejmě v české kotlině má prozaik také zarputilé zastánce: "Kdo není s Kunderou, ten je proti nám." A způsobem, jak Milana Kunderu "vycuknout" z jedoucího kočáru, se v českém prostředí stalo hypertrofované připomínání jeho komunistické minulosti: "Aby viděl, že víme, že ne vždy byl tak velký."

A tak zatímco v portrétech politiků a umělců se komunistické vzplanutí a díla přetékající ideologickými floskulemi z padesátých let odsouvají, aby se o to víc zdůraznila třeba jejich disidentská činnost v letech sedmdesátých a texty publikované v samizdatu, v případě Milana Kundery to neplatí. Tomu je neustále předhazováno, že se nezná ke svým básnickým začátkům a že nechce, aby byly znovu vydány. Ale kdo se ke svým komunistickým veršovánkám dnes zná? A kdo by je chtěl znovu vydávat - a hlavně pro koho?

Dosavadním vrcholem v "čecháčkovském protikunderovském tažení" potom v roce 2008 bylo osočení z toho, že Milan Kundera za studií šel na policii s udáním, které následně jednoho člověka stálo několikaleté vězení. Dodnes se nařčení nepotvrdilo, ani nevyvrátilo... Tehdy ale jako by Milan Kundera paradoxně znovu po letech nabyl lidských rozměrů - bylo v něm možno vidět i oběť štvanice. A tak na mysl mohla také přijít úvaha, zda za jeho mediální odmlčeností a skrýváním se není spíše plachost než fouňovství.

Navíc o rok dříve byl Milan Kundera oceněn Státní cenou za literaturu, za niž prostřednictvím audiozáznamu poděkoval, taktéž povolil uvedení hry Ptákovina v Činoherním klubu, vyšla audiokniha Směšných lásek, na níž nechybí ani Já truchlivý Bůh, a postupně "počešťoval" své eseje... Vypadalo to, že Milan Kundera znovu nachází pěšinu směrem do Česka. Ale od té doby je zas po pěšině ticho.