Nevelký blondýn s hlasem černým jako bota Jiří Schelinger má nové trojalbum

Jeden z největších kompromisů české populární hudby se uzavřel 13. dubna roku 1981. Zpěvák Jiří Schelinger skočil z bratislavského železničního mostu do Dunaje, ale živý nevyplaval. Nebyla to sebevražda, spíš nešťastná náhoda údajně podnícená sporem dvou mužů o jednu ženu. Ten druhý muž vyhrál. Svůj skok přežil.

Nekonfekční děcko

Za desetiletou kariéru v nejšedivějších letech československého socialismu zpíval Schelinger kvanta chabých neškodných popových či rockových šlágrů a několik nezapomenutelných písní - zvláště na počátku a pak na vrcholu své dráhy v čase alba ... nám se líbí. "Skákal" do nich stejně bez zábran jako ve svých třiceti do Dunaje.

Výběrové trojalbum Čas vydané nyní k Schelingerovým nedožitým šedesátinám nabízí zhruba polovinu z více než stovky písní, které zpěvák kdy nahrál. Zčásti je to cesta estetickým bahnem, jež ovšem s léty nevysychá, neustále čvachtá, syceno snad vlhkostí "ostalgie", snad až mrazivým vzrušení nad lidskou adaptabilitou. Ale především je syceno Schelingerovým unikátním syrovým hlasem, který i naprosté konině poskytl jistou míru autenticity.

Nám se líbí (text pokračuje za videem)

V jeho repertoáru se něco vzpíralo splynutí s interpretační konfekcí na tehdejší hudební scéně. Oficiální "televizní" zpěváci, byť mezi ně patřil, připomínali spíš krejčovské panny v upnutých večerních róbách či tesilových oblecích, z nichž vycházely podivné libozvuky. Nedoučený instalatér Jiří Schelinger - v soukromí duchovně naladěný člověk, který inklinoval k alternativním způsobům života a kromě hardrockových kapel přilnul k hudbě Janáčka a Martinů - však mezi nimi působil jako enfant terrible. Vždyť, co by to bylo za rodinu, byť socialistickou, v níž by nějaké poťouchlé děcko nesmělo aspoň trochu zlobit?

Přitom i ty nejprofláklejší, a přesto nekonfekční písně jako Což takhle dát si špenát nebo Jahody mražený, které zazní i na aktuálním výběru, jsou ideově tak dokonale aseptické, že se dodnes nezkazily. Ani v konzervě by snad špenát s jahodami přes třicet let nevydržel poživatelný. Filmovou píseň o špenátu, který balený v kostkách házel po publiku, Schelinger "zpíval" na playback i v masově sledované televizní estrádě, doprovázen svým impresáriem, kapelníkem i autorem většiny neuvěřitelně banálních textů Františkem Ringo Čechem. Tady si Schelinger "kupoval" vstupenky k popularitě a Čech si zde přes něho zajišťoval živobytí.

Což takhle dát si špenát v pořadu Televarieté (text pokračuje za videem)

Písně jako hloupé holky

"Mám rád úspěch, ale uvědomuji si, že nemá trvalou hodnotu," přiznal Čech, jemuž se občas gottovsky říkalo Mistr, čtyři roky po Schelingerově smrti v rozhovoru pro měsíčník Melodie. A pak dodal, že "umělecký život je neustálý boj". Čech myslel asi na jiné umění. Ovšem pokud jde o umění kompromisu, byl v tom ve svém boji skutečně Mistr. Jeho texty jsou jak hezké, ale hloupé holky, takové, které měl se členy své někdejší kapely nejradši, jak nedávno řekl časopisu Rock and Pop. Tedy bez citového závazku.

Hudba radost dává (text pokračuje za videem)

Na trojalbu Čas, které sestavil hudební publicista Pavel Víšek, je nejcennější, jak do kontrastu staví proslulé hity s méně známými či s několika zcela neznámými nahrávkami.

Ten nejvzácnější archeologický nález byl zařazen mezi bonusy, přesto je zásadní: koncertní píseň nahraná amatérsky, zvukově bídně na počátku Schelingerovy kariéry v roce 1971 v jakémsi baru v německém Rostocku s pražskou kapelou The Majestic. Rhythm and bluesová píseň Sookie, Sookie od černošského soulového muzikanta Dona Covaye dostala v Schelingerově podání vše, co jí náleží. Slyšíme velký, pozdějšími okolnostmi zmarňovaný talent v samém zárodku. Tenhle nevelký blondýn měl hlas černý jako bota.

Kartágo