Ceny Magnesia Litera chtějí čtenáře zorientovat, stále ale hledají vlastní místo

Dobrého autora či dobrou knihu udělení literární ceny postrádající prestiž nemůže ohrozit. Každá literární cena ovšem může ztratit prestiž tím, že ocení špatného autora či špatné dílo.

Tato premisa se samozřejmě dotýká i knižních cen Magnesia Litera, jež budou v neděli rozděleny již podesáté. Desetileté výročí je tak dobrým důvodem k ohlédnutí za historií těchto cen, které se snaží mapovat - i spoluvytvářet - české literární prostředí.

Magnesia Litera si poměrně rychle získala - ať v pozitivním či negativním slova smyslu - pozornost lidí, hlavně tedy těch "od literatury". Svižný vpád těchto knižních cen vycházel ze silného sponzora a televizní podpory.

Taktéž částkou pro autora Knihy roku Magnesia Litera - dvěma sty tisíci korun - se pak může dobře měřit s oceněními, jakými jsou Cena Jaroslava Seiferta či Cena Franze Kafky.

Ani Lustig, ani Vaculík

Literární ceny často z historického nadhledu bývají spíše než vyzdvižením něčeho nadčasového poukázáním na dobově uznávané dílo či autora - a právě od toho se odvíjí vážnost, jakou u dobové společnosti to které ocenění požívá.

Jak se toto daří Magnesii Liteře? Z básníků během desetiletého působení vyvolala jménem Jiřího Grušu, Karla Šiktance, Bohumilu Grögerovou, Violu Fischerovou či Víta Slívu, z mladších pak Bogdana Trojaka a Radka Malého. Zároveň to ale znamená, že se za deset let nepodařilo ocenit Ivana Martina Jirouse, Ivana Wernische, J. H. Krchovského, Pavla Kolmačku, Petra Hrušku či Víta Janotu.

V prozaické kategorii cenu získal Jan Balabán, Miloš Urban, Emil Hakl, Martin Ryšavý, Ivan Matoušek, Lubomír Martínek, Jiří Hájíček, Radka Denemarková, Antonín Bajaja, objevem roku byla Petra Hůlová či Martin Šmaus a Knihou roku se staly prózy Jana Nováka a Petry Soukupové. Což je velmi dobrá společnost, zároveň to ale zas znamená, že dosud nezbylo ocenění na Jáchyma Topola, Vlastu Třešňáka, Michala Ajvaze, Danielu Hodrovou, Terezu Boučkovou, Jiřího Kratochvila, Petra Šabacha - a Michal Viewegh byl se svým v posledních letech nejlepším románem Vybíjená vykázán do ghetta s názvem Cena čtenářů.

A to zde ani není řeč o generaci prozaiků, kteří se proslavili v šedesátých letech. Zatímco v básnické kategorii se dostalo i na autory zralé, v té prozaické se ani v nominacích neobjevil Ludvík Vaculík, Josef Škvorecký či Arnošt Lustig - Ivan Klíma vloni příznačně získal Literu za literaturu faktu díky vzpomínkám Moje šílené století. Tuto "námitku" však lze odbít tím, že zkrátka vyšly lepší prózy než ty, jež napsali tito autoři.

Dosavadní výše lesku

O to více lze ale litovat, že Magnesia Litera začala až v roce 2002, a nikoliv minimálně o deset let dříve, aby její historie byla ještě silněji propojena s polistopadovou českou literaturou. Jak jinak by se Magnesia Litera blyštila, kdyby se Knihou roku stala Nesmrtelnost Milana Kundery, některý z titulů Bohumila Hrabala, Sestra Jáchyma Topola či Houština Václava Kahudy. Otázka ovšem je, zda by je případně porota ocenila.

To, že rozhodnutí poroty se nikdy nebude líbit všem, je nabíledni. V porotě knižních cen Magnesia Litera je nicméně skrytý zvláštní paradox. Jsou totiž sestavovány Obcí spisovatelů, PEN klubem či Obcí překladatelů, tedy organizacemi, které byly (znovu)vytvořeny jako "demokratická" alternativa ke stavovským organizacím komunistickým.

Což samozřejmě znamená, že jde o věc překonanou, kterou mladí autoři a překladatelé považují za něco nadbytečného.

Na druhou stranu seznam dosavadních držitelů Liter za původní českou prózu ukazuje, že porota není nijak staromilecká, naopak jako by starší generaci nekompromisně odřízla. Což je škoda minimálně vzhledem k tomu, že jména těchto autorů jsou ve společnosti daleko šířeji zakořeněna než jména literátů etablovaných až po listopadu 1989.

Prostřednictvím takových vítězů by tedy logicky mohla být navázána "komunikace" s větším počtem čtenářů.

Království za český román

Možná se takové návody zdají příliš manipulativní, ovšem nenamlouvejme si, že by se žádné manipulace v prostředí literárních cen neděly - a nejde zde o snahu je démonizovat, pouze o zvýraznění jejich praktického aspektu. Proto ostatně také od loňského ročníku má próza v Magnesii Liteře dvojnásobný počet nominovaných, tedy šest.

A v závěrečném kole hlasování z titulů nominovaných porotami rovněž už nyní vybírá vítěze třísethlavá literární obec, aby tak bylo rozhodnutí silnější - a možná i proto, aby dosavadní remcalové měli pocit, že mohou být taktéž u toho.

Snaha zajistit co nejpříznivější podmínky pro to, aby zvítězil český román, pak jsou vedeny vědomím, že normální lidé si pod knihou představují nejčastěji právě román. A román je také nejžádanějším zbožím.

Členové občanského sdružení, které stojí za Magnesií Literou, tak vědí, že je nutné sladit krok s běžným čtenářem - nechat zvítězit český román - a potom bude cena široce vnímána jakožto literární rozcestník, který pomůže v orientaci v záplavě knižních novinek.

Zatímco totiž za socialismu se stály na knihy fronty a nejvíce fungovala šeptanda, dnes je knižních titulů nadbytek a důležitější než recenze jsou propagační oddělení nakladatelství. Lidé hledají, podle čeho se zorientovat - tuto roli by měly a chtěly hrát literární ceny, a Magnesia Litera především. Tím se vlastně vracíme na začátek - nejdříve ale potřebuje věhlasné laureáty, kteří píší dobré romány.

Tichá naštvanost pořadatelů

Magnesii Literu totiž směrem k běžným čtenářům také značně brzdí množství kategorií. Ano, je pak sice více spokojených autorů, více vítězů, ale na druhou stranu finanční odměnu dostává jen ten, kdo napsal Knihu roku. A hlavně, lidé místo toho, aby byli těmito cenami v knižní produkci zorientováni, jsou naopak dělením do kategorií dezorientováni.

Pořadatelé Magnesie Litery potom navíc bývají tiše naštvaní, že všechna jejich snaha přišla vniveč, neboť porota nevyvolila za Knihu roku román, nýbrž titul menšinového žánru, kterému všechna ta péče přinese nanejvýš zvýšení prodeje o dvě stovky kusů. Tedy pokud už nakladatel celý náklad čítající čtyři sta padesát výtisků nerozprodal - a rychle dělat dotisk kvůli nějaké Magnesii Liteře nehodlá...

Podle letošních nominací to však vypadá, že by do sebe konečně mohlo všechno přirozeně zaklapnout. Vloni totiž vyšlo pozoruhodných románů od českých autorů hned několik - a kupodivu se i dostaly do nominací knižních cen Magnesia Litera. Snad tedy běžný čtenář od porotců letos dostane jasnou zprávu.

Letošní nominace

Litera za nakladatelský čin
Edice AAA (Argo)
Vladimír Binar: Čin a slovo. Kniha o Jakubu Demlovi (Triáda)
Vladimír Fuka: Deník 1952 (Plus)

Litera za překladovou knihu
Guillermo Cabrera Infante: Přelétavá nymfa (Přeložil Petr Zavadil, Paseka)
Hilary Mantelová: Wolf Hall (Přeložila Michala Marková, Argo)
Herta Müllerová: Rozhoupaný dech (Přeložila Radka Denemarková, Mladá fronta)

Litera za knihu pro děti a mládež
Markéta Pilátová: Kiko a tajemství papírového motýla (Meander)
Tereza Říčanová: Noemova archa (Baobab)
Alžběta Skálová: Pampe a Šinka (Arbor Vitae)

Litera za naučnou literaturu
Jana Hubková: Fridrich Falcký v zrcadle letákové publicistiky (FF UK/Togga)
Alena Míšková, Martin Franc, Antonín Kostlán: Bohemia docta (Academia)
Vladimír Papoušek a kol.: Dějiny nové moderny (Academia)

Litera za prózu
Hana Andronikova: Nebe nemá dno (Odeon)
Jan Balabán: Zeptej se táty (Host)
Emil Hakl: Pravidla směšného chování (Argo)
Petra Hůlová: Strážci občanského dobra (Torst)
David Jan Novotný: Sidra Noach (Knižní klub)
Martin Ryšavý: Vrač (Revolver revue)

Litera za poezii
Josef Hrubý: Otylé ach (Galerie města Plzně)
Jan. Jan Novák: Z deníku po Celanovi (dybbuk)
Karel Šiktanc: Nesmír (Karolinum)

Litera pro objev roku
Markéta Baňková: Straka v říši entropie (Petr Prchal)
Matěj Dadák: Horowitz (Gasset)
David Voda: Sněhy a další (fra)