Češi objevují svou zapomenutou malířku, která vystavovala jen v Římě - ovšem už před 80 lety

Kdyby malířka Růžena Zátková nezemřela předčasně, její přítel futurista Marinetti by jí připravil slavný návrat domů.

Nekonvenční umělkyně, která se v roce 1910 provdala za carského diplomata a natrvalo se s ním odstěhovala do Itálie, však nestihla nic ze svého díla ve vlasti představit.

Zemřela v roce 1923 na tuberkulózu, bylo jí osmatřicet let. Vůbec první výstava Růženy Zátkové byla otevřena v Císařské konírně na Pražském hradě.

Přehlídka se zaměřuje více na pestrý, osobnostmi tehdejší evropské avantgardy protkaný život krásné malířky než na její dílo. Z něj se totiž dochoval jen zlomek, který je navíc roztroušený v zahraničních sbírkách.

Nejsem současná umělkyně

Pořadatelé si však vypomohli řadou reprodukcí, dobovými fotografiemi i ukázkami děl současníků. Její nejvýznamnější, futuristy opěvované dílo, kterým je plastika Beranidlo, dokonce zrekonstruoval podle fotografií výtvarník Michal Gabriel. Dohromady s několika originály a ilustracemi je nakonec i setkání s dílem dosud neznámé české umělkyně dostatečně konkrétní.

Dohledání jejích prací komplikuje nekonvenčnost malířky. Orientaci v její tvorbě neusnadňuje lineární vývoj, například od realismu k abstrakci. Zátková mezi jednotlivými styly těkala, ačkoliv si ji přivlastnili italští futuristé, mezi kterými měla přátele a mezi kterými ji dodnes mezinárodní výstavy připomínají, měla výhrady i k jejich stylu.

"Rozhodla jsem se, že nebudu to, čemu se říká 'současná umělkyně'. Silně se mi zprotivilo toto spojení a nesvoboda. Když se začíná, nikdy se předem neví, k jakému konci se dospěje. Práce má své zákony, své vidění a radosti a je dobré ji nerušit svým přesvědčením nebo nedej Bože takzvaným individualismem," píše malířka.

Od Slavíčka k sobě samé

Růžena Zátková se narodila do zámožné jihočeské rodiny, se kterou se v roce 1901 přestěhovala do Prahy. Tam navštěvovala soukromé hodiny u Antonína Slavíčka. Pod jeho vlivem malovala hlavně krajiny, to se však po sňatku s ruským diplomatem Chvoščinským, který působil v Římě, změnilo.

Manžel, sběratel umění, ji uvedl do vysoké a hlavně mezinárodní společnosti. K jejím přátelům patřil skladatel Igor Stravinskij, Marinetti nebo Sergej Pavlovič Ďagilev, šéf avantgardního baletního divadla.

Obraz nazvaný Marinetti

V roce 1916 vytvořila plastiku Beranidlo, které nazývala také Senzibilita, hluky a rytmické síly beranidla. Umělkyně objekt z černé a šedé kůže, kovu, skla a dřeva vytvořila pod dojmem hluku bucharu na stavbě nedaleko jejího ateliéru. Práce, která jí vynesla ovace zejména mezi italskými futuristy, ji velmi vyčerpala, nedlouho po dokončení se u ní projevila tuberkulóza.

Tři roky se léčila ve švýcarském sanatoriu, během té doby pracovala na ilustracích k biblickým příběhům. Při pobytu v ústraní se ještě víc prohloubil její kritický přístup k avantgardě, kterou považovala za příliš svazující. Zátkovou naopak inspirovalo primitivistické a lidové umění, se kterým se setkávala při svých dřívějších hojných cestách a pobytech, například na Mallorce.

Obraz Malorca

Kritika avantgardy neodradila jejího přítele básníka Marinettiho, který jí na začátku dvacátých let uspořádal dvě výstavy v Římě. Při své cestě do Prahy, kde vystoupil se svým programem ve Švandově divadle, začal chystat i její český comeback. K němu však již nedošlo.

"Růžena Zátková umění nechápala jako něco nezbytného, něco, bez čeho by nedokázala žít. Byl to způsob, jak se vymanit z očekávané role ženy a manželky. Způsob, jak mohla dělat, co chce ona, a ne, co se od ní očekává," říká kurátorka Alena Pomajzlová.

Portrét malířky a její akvarel z roku 1922 nazvaný Kohouti z Bricca