Malíř Fuka kreslil Československo jako koncentrák. Jeho kniha je nyní nominovaná na Magnesii Literu

Nebyl sám, kdo se potřeboval nějak vypořádat s dusivou atmosférou nejtužších let komunistické totality. Kreslíř Vladimír Fuka (1926 až 1977) spolu s několika přáteli, kteří se denně scházeli v jeho bytě na Letenském náměstí v Praze, začali tajně pracovat na projektu deníkových záznamů. Fuka denně vytvořil jeden list kresby či koláže. Dochované torzo, které vydalo Nakladatelství Plus, je nyní nominované na Magnesii Literu. Ceny budou uděleny v neděli.

Necenzurované kresby jsou kritické, depresivní a ironické. Kdyby se dostaly do špatných rukou, mohl se umělec v letech, kdy se neodpouštěl ani nevinný vtip, dostat do kriminálu. Však také jeden z jeho kumpánů, iniciátor mnoha neoficiálních uměleckých akcí Jiří Kolář, ve vězení strávil devět měsíců. Kromě něj se k deníkovému projektu připojil také Emanuel Frynta, Kamil Lhoták, Jan Rychlík nebo Jan Hanč.

Krajina koncentráků

Z Fukova Deníku se dochovalo zhruba sto třicet pečlivě číslovaných, někdy i datovaných kreseb a koláží, které spolu s Kolářem nazval konfrontáže. Ty vynalezla Fukova žena, fotografka Eva Fuková. Konfrontáže spočívají v kontrastu výstřižků z propagandistických novin a cenzurou nezatížených kreseb či fotografií.

Vladimír Fuka si například vystřihl z novin zprávu o personální obměně vlády. Strohou informaci uvozuje úryvek z Kollárovy skladby Slávy dcera. Kreslíř toto spojení poezie s politikou okomentoval "oslavují básníka - na místo kata nastupuje kat" a přidal kresbu pracovního tábora obehnaného ostnatými dráty.

Tábory jsou opakovaným motivem. Však také Fuka uvažoval o tom, že v "odpověď krajinářům nesmyslného socialistického realismu" jednou namaluje velkolepou "krajinu koncentračních táborů".

Opakují se také motivy tlampačů, vrátnic, nároží polepených plakáty. Fuka ale kreslí také Paříž, kterou mu připomene doručený pohled, ilustruje zprávy z médií - například válku v Koreji.

Kresby slovně komentuje, občas stačí lakonický název. Pod kresbou hřmotné policistky s pistolí za pasem stojí ironické "Žena". Smutně rozpustilý je obrázek ilustrující zprávu z rozhlasu "Opilý úderník honí traktorem lidi na poli".

Na kresbách Vladimíra Fuky lze obdivovat jasnozřivost člověka, který nepodlehl mámení rovnostářské ideologie ani nezůstal mimo, zaujatý jen vlastním písečkem. V roce 1952 mu bylo jen šestadvacet let, přesto vystihl ikonické obrazy komunistické totality: lágry, fronty a manifestace, neutěšené ulice, potměšilé typy lidí, jejichž fízlovství se jim otisklo do tváří.

Tvrdostí, odmítnutím kompromisů a přesností připomíná kniha Vladimíra Fuky deníky překladatele a básníka Jana Zábrany.

New York po čtyřiceti letech

Vladimír Fuka, který v roce 1967 s rodinou emigroval do USA, měl být vymazán z paměti, přestože ilustroval nebo graficky upravil přes dvě stě padesát knih a byl spolutvůrce mezinárodního úspěchu Československého pavilonu Expo 58 v Bruselu.

Deník je již třetí knihou, která jeho tvorbu znovu oživuje. V roce 1999 vyšla rozsáhlá monografie Cesta labyrintem. Před čtyřmi lety vydal Albatros knihu New York, originální průvodce po americké megapoli, na které Fuka pracoval s prozaikem Zdeňkem Mahlerem. Vtipná koláž textů a kreseb měla vyjít už v šedesátých letech. Již vytištěný náklad však putoval po Fukově emigraci celý do stoupy.

Necenzurované komentáře doby, kdy se neodpouštěl ani nevinný vtip, kreslil Vladimír Fuka do tajného šuplíku.