Básník apokalypsy Don DeLillo přijíždí na Festival spisovatelů Praha

Philip Roth, Cormac McCarthy... a Don DeLillo, to je trojice nejvýznamnějších žijících amerických spisovatelů. První z nich je v českém prostředí dávno zavedený, druhý se do širšího povědomí dostal po zfilmování románu Tahle země není pro starý a v poslední době si cestu k českému čtenáři hledá i Don DeLillo. Nedávno vyšel překlad jeho nejnovější prózy Bod Omega, ještě letos se objeví vynikající Cosmopolis, v češtině už je také k dispozici Padající muž, román inspirovaný útokem na newyorská "dvojčata", a chystají se i další překlady.

Dlouho tomu tak ovšem nebylo, Don DeLillo stál na pozadí zájmu zdejších nakladatelů, i když v roce 2002 byl česky publikován aspoň jeho opus magnum Podsvětí (1997) a ještě předtím snad nejlepší autorova kniha Bílý šum (1985) - ta však vyšla v naprosto nečitelném překladu, a čtenáře tak mohla spíš odradit.

Obrazy amerického života

Don DeLillo (1936) začínal svou tvůrčí kariéru jako reklamní textař a tato původní zkušenost jako by se odrážela v celé jeho tvorbě, konkrétně pak v mistrné zkratce, schopnosti vytvářet přesvědčivé obrazy a jejich prostřednictvím zachytit atmosféru ve společnosti. Bílý šum, román, jímž Don DeLillo "prorazil" a zařadil se v polovině osmdesátých let mezi respektované americké autory, předkládá živý, a o to více znepokojivý obraz postmoderní společnosti charakterizované konzumním životem - ve všech významech tohoto slova - a všudypřítomností médií, která jen živí pocit paranoie.

Konspirační teorie, nastíněné v Bílém šumu, se přelévají i do následujícího románu Libra (1988) inspirovaného atentátem na Johna F. Kennedyho a změnami, které vražda populárního prezidenta znamenala ve společnosti. V Podsvětí, rozsahem nejambicióznějším románu, se autor na více než osmi stovkách stran snaží zachytit americké dějiny druhé poloviny 20. století.

Román začíná 3. října 1951 během baseballového utkání mezi New York Giants a Brooklyn Dodgers, kdy slavný Bobby Thomson odpálí homerun mimo hřiště a míček se pak dále v textu objevuje v různých situacích a slouží jako pojítko mezi osudy jednotlivých protagonistů, nad nimiž vystupuje stín smrti a apokalypsy.

Konspirační a apokalyptický motiv pak autor dále rozehrává v novějších románech. Cosmopolis (2003) je obrazem dekadentního finančního světa v době před krizí - kterou jako by předvídal -, obrazem prostředí, jež je natolik svázané povinnostmi a konvencemi, že jediné osvobození nachází v sebedestrukci. A zatímco v předchozích knihách je apokalypsa přítomná pouze jako neblahá předtucha, román Padající muž (2007) ji zachycuje bezprostředně.

V příběhu bezvýznamného člověka, jednoho z mnoha těch, kteří přežili teroristický útok v centru New Yorku, líčí vpád smrti do sebejistého velkoměsta. New York, symbol bohatství a moci, se stává rumištěm: "Takhle teď vypadal svět. Ulicemi se valil kouř a popel, zahýbal za rohy, vyrážel zpoza nároží, v seizmických vlnách dýmu poletovaly kancelářské papíry, listy s ostrými okraji se třepetavě hnaly kolem, věci z jiného světa v dopoledním soumraku."

Jen krůček od sebezničení

Je zvláštním paradoxem DeLillova psaní, že ačkoli nejsilnějšími pasážemi jeho knih jsou detailně rozpracované okamžiky z vnitřního života protagonistů, postavy samotné autora příliš nezajímají. Jsou to figurky, jimiž hýbe po šachovnici, postavičky, které pokud mají nějaké niterné puzení, pak je to touha po sebezničení, čehož dokladem je nejen román Cosmopolis, ale též dosud poslední, téměř "autistický" text Bod Omega.

Don DeLillo je básníkem apokalypsy a v apokalypse není pro silné příběhy místo - těla a duše postav se autorovi stávají hřištěm, na němž rozehrává svou znepokojivou hru se slovy, obnažuje falešné premisy, na nichž stojí náš intelektuální svět, a na každé stránce ukazuje, že planeta Země vůbec není tak bezpečným místem, jak se domníváme.

Podle amerického prozaika žijeme neustále na okraji propasti, jen krůček od sebezničení, a to tělesného i duševního. Tuto svou kritiku moderní společnosti rozvíjí konzistentně a čím dál pochmurněji - zatímco v Bílém šumu najdeme ještě poměrně úsměvnou satiru z akademického prostředí, obraz intelektuálního života v nejnovější próze Bod Omega je již zcela temný, jsme svědky toho, jak se vědění a informace hroutí do sebe.

Znovuzrození pomocí násilí

Podobně jako Cormac McCarthy i Don DeLillo je přitahován motivem násilí, v němž jako by spatřoval možnost obnovy, znovuzrození. Anebo alespoň v takovou možnost věří postavy jeho románů, jimž prakticky nic jiného nezbývá. DeLillův svět, to je svět manipulace, svět médií, která vytvářejí nekonečné série falešných obrazů, takže otázka po nějaké autenticitě, po opravdovosti se stává bezpředmětnou.

V takovémto světě pak apokalypsa působí hrozivě jen zdánlivě. Ve skutečnosti v ní postavy spatřují vysvobození. Násilí je aktem, v němž jsou událost a její význam bezprostředně spjaty. Vše ostatní, co se ve společnosti stane, je okamžitě uzurpováno médii, vytrženo z kontextu, zbaveno významu a recyklováno.

Násilí je potom rovněž aktem osobním, individuálním. A právě ztráta individuality v moderní době je dalším významným motivem psaní Dona DeLilla. Jednotlivci se ztrácejí ve veřejném prostoru, v davu, který je manipulován - nikoli však zvenčí, nýbrž sám sebou.

Znovu a znovu americký autor ukazuje, nakolik scestné jsou konspirační teorie, které předpokládají, že nějaký jednotlivec nebo skupina manipuluje ostatními. K manipulaci v apokalyptickém světě tohoto významného autora nepochybně dochází, ale je to manipulace zcela neosobní a neúčelová. Což je ještě znepokojivější - svět se někam řítí, řídí ho síly mocnější, než je dosah jednotlivce, nicméně nevíme, kam se řítí, a tyto síly ani nedokážeme pojmenovat.

DeLillovy znepokojivé vize moderního světa se přes svou bezútěšnost těší obrovskému zájmu čtenářů, a to zejména pro autorův vynikající styl. Ten je zvláště v posledních románech až minimalistický, vysoce úsporný a zároveň velmi přesný. Na rozdíl od místy barokního Cormaka McCarthyho je Don DeLillo střídmý, věcný, až chladný.

Jeho kritici občas namítají, že svým stylem někdy zakrývá absenci obsahu, ovšem ať už mají pravdu, či nikoliv, na uhrančivosti jeho jazyka to nic nemění. Don DeLillo je nepochybně klasikem americké literatury druhé poloviny 20. století.

ŽIVOT V ÚSTRANÍ
Americký prozaik Don DeLillo zastává stejnou taktiku jako jeho americký kolega Thomas Pynchon nebo Milan Kundera – drží se stranou médií. O to překvapivější je, že se nyní rozhodl zúčastnit Festivalu spisovatelů Praha.

Padající muž

Literárně plodný Ital z New Yorku

Don DeLillo (1936) se narodil do italské katolické rodiny, žijící v newyorském Bronxu. Vystudoval Fordham University a poté - stejně jako další velký autor současnosti Salman Rushdie - pracoval v reklamní agentuře Ogilvy & Mather. V roce 1960 publikoval časopisecky první povídku. V roce 1971 debutoval románem Americana. Je autorem šestnácti próz, dále píše eseje a divadelní hry. Za román Bílý šum (1985) získal Národní knižní cenu, za román Mao II (1991), jehož název je inspirován serigrafiemi Andyho Warhola, získal PEN/Faulknerovu cenu a za román Podsvětí (1997) pak Americkou knižní cenu. Vedle Bílého šumu a Podsvětí dosud vyšly česky prózy Padající muž (2007) a Bod Omega (2010).