Don DeLillo: Někdy se mi stane, že se mi má kniha začne sama přepisovat

Jsou lidé, kteří běžně používají iPad nebo mobilní telefon, přesto když chtějí literárně tvořit, dávají přednost tradičnějším nástrojům. A já tomu dobře rozumím, sám potřebuju slyšet klapot psacího stroje, říká americký prozaik Don DeLillo (1936), jenž ve svých knihách popisuje chlad moderního světa plného technologií. Z jeho rozsáhlého díla dosud česky vyšly romány Bílý šum, Podsvětí, Padající muž a Bod Omega.

Věhlasný autor v dubnu v rámci Festivalu spisovatelů Praha navštívil českou metropoli. O své účasti se rozhodoval velmi dlouho. Říká se o něm ostatně, že je uzavřený, že nerad dává rozhovory a že se vyhýbá veřejným vystoupením. Před začátkem rozhovoru se také okamžitě začal poohlížet po klidném zákoutí, kam by se dalo uchýlit před hlukem okolního světa.

HN: Musím začít tímto momentem - každý, kdo vaši tvorbu sleduje, si jistě povšiml náhlé změny, jež přišla v roce 1997 po vydání knihy Podsvětí, rozsáhlého románu s obrovským záběrem zachycujícím v podstatě celé americké dějiny druhé poloviny 20. století. Následující knihy, ať již Umělkyně těla, Padající muž, Cosmopolis, nebo Bod Omega, jsou naopak prózy spíše minimalistické...

Ano, to máte pravdu, ale v žádném případě nešlo o změnu, kterou bych nějak plánoval. U každé knihy postupuju stejně, vlastně jen sleduju cestu, kterou se text vyvíjí. Každá rodící se kniha má pro mě jistý vlastní smysl, jakousi identitu, jíž se snažím dostát. Není to tak, že bych se rozhodl předem, že napíšu dlouhou, nebo krátkou prózu. To vše rozhoduje ta kniha sama, příběh, který se vyvíjí tím či oním způsobem. V posledních několika textech si příběh prostě řekl o úspornější zpracování.

HN Takže nezačínáte psát s jasnou představou o tom, co byste chtěl napsat?

Ne, nikdy. Kniha ke mně musí sama přijít. Vycházím ze scény, kterou mám v hlavě, ze jména postavy, anebo se někdy - jako v případě Padajícího muže - nechám inspirovat fotografií, jež se mi dostane do ruky. Když jsem psal román Umělkyně těla, vycházel jsem z představy, kterou jsem dlouho nosil v hlavě, a nevěděl jsem, jak ji realizovat. Byla to představa dvou lidí, manželů, kteří vedou rozhovor u snídaně. A to je vše. Nic jiného jsem neměl.

Chtěl jsem napsat maximálně realistický dialog, který v takovou denní dobu mohou dva lidi vést, a to mě přivedlo k celému románu. V prvních fázích práce na knize jsem tedy neměl nic jiného než toto. Pak jsem si uvědomil, že ta žena je umělkyně, performerka, a že její muž spáchá sebevraždu. Když jsem začal příběh psát, nic z toho jsem nevěděl, všechno ke mně přišlo opravdu až během psaní.

HN: A nikdy vás inspirace nezradila? Vždy se příběh začal nějak odvíjet?

Pracuju zcela bez jakýchkoliv poznámek nebo osnovy. Dělám si jen takové skici, jak mě věci napadají, poznamenám si několik řádek dialogu nebo třeba jméno postavy, pokud mě zrovna napadne. Ale rozhodně to není tak, že bych o knize dlouho přemýšlel předem a pak tuto komplexní představu vtiskl na papír. Vždy vycházím z nějaké scény a vydávám se do neznáma...

HN: Zajímavé, že mluvíte o scéně. Nedokážu si vybavit jiného současného autora, který by čtenářům ve svých textech předkládal tak silné obrazy. Vizuální aspekt je pro vás asi velice důležitý, že?

Velice. Nevím úplně přesně, proč tomu tak je, ale je to tak. Třeba když jsem psal román Padající muž, neměl jsem nic než obraz muže padajícího z mrakodrapu. Byl to skutečný snímek zachycující jednu z obětí teroristického útoku z 11. září 2001, a přitom vypadal jako aranžovaný - tělo bylo přesně mezi dvěma budovami, ten člověk působil vyrovnaně, jako by se smířil se smrtí.

HN: Naše doba je často charakterizována jako doba obrazů. Ty vaše fascinují, vryjí se do mysli, ovšem zároveň nejdou tak úplně zařadit, mají v sobě něco zvláštního, znepokojujícího...

Když píšu, nevím, jak moje psaní, obrazy, které v textu vytvářím, zapůsobí na čtenáře. A vlastně se to ani nepokouším předvídat. Říkávám si, že pracuju pro stránku. Uzavírám se do svého světa, kde jsem jen já a slova na stránce. Na to se intenzivně soustředím. Někdy se mi ovšem stane, že se kniha začne sama přepisovat.

Když jsem psal Podsvětí, začal jsem dlouhým prologem, v němž zachycuju utkání baseballu. Samotný příběh jsem pak chtěl začít o den později, tedy stále v padesátých letech. Pracoval jsem tak poměrně spokojeně dva tři týdny, měl jsem dobrý pocit z toho, co píšu, jenže pak jsem si najednou uvědomil, že to je celé špatně. Že to obrazově nefunguje, že musím z roku 1951 přeskočit daleko do budoucnosti a pak se s románem vracet zpět do roku 1951. Ten nápad mi připadal jako zjevení.

Pak už to fungovalo a jednotlivé části románu do sebe hezky zapadaly. Ale plánované to rozhodně nebylo. Musel jsem o to doslova zakopnout. Jakmile se to stalo a mně došlo, jak to má vypadat, měl jsem o románu jasno a dalších pět let práce před sebou, slova plynula zpět k roku 1951.

HN: Přepisujete ve svých textech často?

To záleží případ od případu, někdy třeba vůbec. Když jsem začal pracovat na poslední próze Bod Omega, měl jsem poměrně záhy jasnou představu o tom, že to bude docela útlá kniha. Prostě jsem věděl, že látka, kterou chci zpracovat, si takovou stručnost žádá. A opět jsem vycházel z vizuální inspirace. Strukturu textu jsem si představoval jako triptych - úvod i závěr v černobílé a uprostřed dlouhý panel hýřící jasnými pestrými barvami.

HN: A nasvícený ostrým světlem v poušti.

Ano, přesně tak. Poušť mi přišla jako fascinující obraz. Měl jsem ho zasutý kdesi hluboko v mysli z jedné mé dávné cesty, a když jsem na knize pracoval, znovu jsem se zajel do pouště podívat. Hodně mých románů se odehrává v městském prostředí a poušť mi slouží jako naprostý protiklad. Už dříve jsem do pouště zasadil několik scén, například v Podsvětí nebo ještě předtím v Koncové zóně.

Teď to pro mě bylo zajímavé tím, že můj pohled na poušť, jak se zrcadlí v textu, byl poplatný duchu celé knihy, té stručnosti. Aniž bych se o to nějak snažil, to, co jsem dříve popisoval poměrně obsáhle, jsem nyní vtěsnával do kratších vět, odstavců. Prostě ta kniha chtěla být stručná - a to určovalo i můj pohled.

HN: Už jsme mluvili o tom, že knihy Podsvětí a Bod Omega nemohou být na první pohled rozdílnější - první je moderním eposem, druhá prozaickou miniaturou. Přesto mají jedno společné, téma času. Někteří kritikové o vás píší jako o postmoderním autorovi, ale vy přece způsobem, jímž pracujete s časem, přímo navazujete na Jamese Joyce nebo Williama Faulknera...

Samozřejmě jako každý spisovatel takové nálepky nemám rád, ale kdybych si měl některou vybrat, tak bych se zařadil k modernistům. Máte pravdu, že navazuju na Jamese Joyce, Williama Faulknera a taky Ernesta Hemingwaye. To je inspirace, kterou nemohu popřít.

HN: Zároveň se věnujete historii - ať už té "velké" v Podsvětí, nebo osobní, té zase pro změnu v Bodu Omega. Historii, o které James Joyce prohlásil, že je "noční můrou, z níž se musíme probudit..."

Snažím se historii vždy vnímat skrze postavy. Nechci načrtávat nějaké dějinné trendy, spíše se snažím detailně ukázat, jak se veškerá historie realizuje prostřednictvím jednotlivých postav. Například v Bodu Omega je postava Elstera, stárnoucího intelektuála, jehož svírá pocit, že nezanechal dostatečně výraznou stopu v dějinách, a chce to napravit svým vlivem na rozhodování vysokých vojenských činitelů. Ti ho zcela ignorují a jeho úsilí končí nezdarem.

Odchází do pouště, kde nalézá cosi méně konkrétního, ale v jistém smyslu hlubšího. Nahlíží vývoj lidstva - a najednou vnímá dějiny, do nichž chtěl vstoupit, úplně jinak. Žije v poušti, která byla kdysi oceánem, a kdesi před sebou vidí konec lidstva, onen "Bod Omega". Namísto efemérní historie, již představuje například válka v Iráku, se ztotožňuje se zcela jinou historií - vidí v poušti skálu a zkamenělinu žraločích zubů. To jsou dějiny, jejichž součástí se cítí.

HN: Tento koncept je hodně inspirován dílem Teilharda de Chardin. Jde o důsledek toho, že jste získával vzdělání v jezuitské koleji?

Ano, nepochybně. Není v Americe moc známý, nicméně já ho za studií četl a přišel mi zajímavý. Jeho kniha Vesmír a lidstvo byla jedním z prvních dražších svazků, které jsem si jako student koupil, dodnes ho mám v knihovně. Četl jsem tuto knihu na škole, pak na ni zapomněl, nicméně, když se v mé mysli začala vyvíjet postava Elstera, najednou jsem si uvědomil, že některé jeho myšlenky jsou mi povědomé. A skutečně, pocházely z té knihy, a tak jsem si ji přečetl znovu.

HN: Obraz zkázy není ve vašem díle nový, dokonce by se dalo říci, že jde o leitmotiv, často doprovázený pasážemi vyjadřujícími obavy z technologií.

Technologie dokážou neuvěřitelné věci, ovšem kam nás dovedou, to nevím. Zcela nepochybně svět smršťují. Nevím, zda tento smršťovací efekt nebude mít dopad na schopnost mladých lidí vnímat a představovat si svět. A taky jasně a důkladně o něm přemýšlet, tedy přemýšlet upřímně, nikoli způsobem, který jim zrovna vyhovuje. Dnes je velkou módou "kustomizace", úprava dle přání jednotlivce, a já mám obavu, že se tento trend přelije i do myšlení.

HN: Tak proto vás tak fascinují smrt a destrukce? Ty si přece nelze nechat ušít na míru.

To má na svědomí asi spíše ta jezuitská kolej...

HN: Vy sám dodnes píšete na psacím stroji. Má to - kromě nedůvěry k technologiím - nějakou spojitost s "tělesností", jež je silným motivem vašeho psaní?

Určitě, psaní vnímám jako fyzickou záležitost. Ostatně nejsem sám - ve Spojených státech je dnes mezi mladými lidmi docela módou odklánět se od počítačů a psát na stroji nebo rukou. Text je pro mě čímsi fyzickým. Vzniká mi pod rukama na stránce, která je reálná, hmotná, není to jen obraz v počítači.

Když jsem žil v Řecku, tak jsem si na příkladu alfabety uvědomil, že písmo je umění. To samozřejmě není originální myšlenka, nicméně nikdy předtím mě to nenapadlo. Je to kombinace obrazu a plastiky. V mém případě tento efekt plastiky ještě umocňuje můj stroj, který píše trochu větším fontem.

Je to hodně osobní záležitost, ale právě ten pocit, když vidím, jak se slova vrývají do papíru, mě uspokojuje. Myslím, že některé věty, které jsem napsal na svém stroji, bych na počítači napsat nedokázal. Stejný účinek má psaní rukou. Slova nejsou jen to, jak zní, byť je to samozřejmě podstatné. Je důležité i to, jak vypadají, jak se jejich tvar snoubí se zvukem. Alespoň já to tak vnímám.

Nejnovější kniha amerického spisovatele Dona DeLilla s názvem Bod Omega byla promptně publikována v českém překladu. Avšak zbývá ještě přeložit řadu autorových starších románů. Na příští rok nakladatelství Odeon připravuje vydání románu Cosmopolis.