Nechci být součástí vaší dovolené, říká karibský laureát Nobelovy cenu za literaturu Derek Walcott

Derek Walcott už dávno není tím, kdo by musel snaživě odpovídat na otázky médií, aby jeho jméno a básnický hlas pronikly do světa. Ročník 1930, laureát Nobelovy ceny za literaturu za rok 1992, básník, o němž jeho přítel, irský nositel Nobelovy ceny Seamus Heaney řekl, že jeho "řeč je darem Shakespeara a Bible".

Novinář si při rozhovoru s Derekem Walcottem tak trochu připadá jako při papírové námořní bitvě. Zkouší dotazy, jeden, druhý, stále žádná trefa, která by vyvolala zájem větší než jen jednoslovné reakce. Až konečně zásah, Walcottovy bleděmodré oči ožijí, mírně se předkloní v křesle a šumem hotelové lobby zní jeho ztišená řeč.

"Prostory. Nekonečná obloha, nekonečné moře. A rytmus... S tím jsem vyrostl, a stále se k tomu vracím." Jako ke své hlavní inspiraci, k samotnému důvodu svého psaní. Ostrov Svatá Lucie, kde se Derek Walcott v městečku Castries narodil, je z jedné strany omýván Karibikem a z té návětrné přicházejí vlny Atlantiku.

Walcottova pleť má barvu bílé kávy, jeho otec mu předal krev britských kolonistů, matka původního obyvatelstva. Směs kultur, náboženství – Walcottova rodina byla ostrůvkem metodistů mezi francouzskými katolíky – a také jazyků. Domorodé mluvené kreolštiny a vedle toho psané angličtiny, v níž čtrnáctiletý Derek Walcott publikoval v novinách první báseň.

Když se 18 změní v 81

Báseň pojednávala o tom, že o Bohu se dozvěděl více v přírodě než v kostele. Místní katolický kněz mu odpověděl, rovněž v novinách a rovněž básní, že tak to není, že by měl být více bohabojný.

"Zda se moje matka nezlobila? Vždyť mi pak dala peníze, abych mohl vydat první sbírku," říká Derek Walcott. Bylo mu 18 – teď, když číslice v jeho věku lze jen přehodit, má za sebou přes dvacet básnických knih a zhruba stejně divadelních her. A pobyty na univerzitách v Bostonu, v Miláně, v Albertě, v Essexu, kde střídavě přednáší.

V jeho básních lze vystopovat i mnohé další cesty, po Spojených státech, které projel v sedmdesátých a osmdesátých letech, zatímco z novějších veršů prosakují Brusel, Londýn, Řecko, Sicílie...

"Nevím, nenazval bych to inspirací, spíše zkušeností. Různou zkušeností různých měst a zemí," říká Derek Walcott o obrazech míst ve svých verších a o tom, zda nějak využije svou nejčerstvější zkušenost, kdy je jedním z hlavních hostů letošního ročníku Festivalu spisovatelů Praha.

"Židle se potí/ Papíry muchlají podlahu/ Ještěrka na zídce těžce oddechuje/ Moře se leskne jako zinek." Ve Walcottových verších – v překladu Pavla Šruta – to tiše praští, jako když se horký vzduch smýká po prudkých svazích vulkanických hor Svaté Lucie, kde v Castries jedno z náměstí dnes nese básníkovo jméno a kde on sám je prý občas vídán, jak v tamních barech hraje na bonga.

Ovšem mimo zvědavé uši turistů, stejně jako se jim vyhýbá, když se věnuje svým "druhým básním", jak jeden z kritiků nazval Walcottovu malířskou tvorbu. A to označení bylo míněno jako ocenění, i když sám Derek Walcott o svých obrazech mluvit nechce. Jen připustí, že "občas i nějaký ten obraz prodá".

Zda turistům, z nichž je jeho rodný ostrov živ, to už opět nechá bez odpovědi, ale vysvětlení, proč kdysi napsal, že "turismus je otroctvím bez řetězů", se nevyhýbá: "Nemám rád, když si turisté snaží domorodé obyvatelstvo přivlastnit. Když mají být součástí jejich dovolené, jako věčně šťastní, usměvaví lidé."

Svým způsobem má také on s přivlastňováním zkušenost. Jednou o něm mluví Britové jako o svém básníkovi, zatímco v USA je automaticky řazen mezi "americké autory". Což ovšem Derek Walcott Američanům rychle vrátí, když Ernesta Hemingwaye – při zmínce o jeho novele Stařec a moře – nazve "jedním z nejlepších karibských spisovatelů".

Zároveň ovšem přiznává, že má pro Ameriku skutečně slabost, stále trvá na své charakteristice z osmdesátých let, kdy napsal, že "obyčejný Američan si nemyslí, že mu patří celý svět. Američané nepřemýšlejí jako imperialisté, nalézám v nich slušnost a velkorysost."

Básně o Baracku Obamovi

Ovšem důvod, proč v roce 2008 proti svému zvyku přijal nabídku stanice BBC a listu Sunday Times, aby pro ně napsal na zakázku básně o Baracku Obamovi, nemá ani tak moc co dělat obecně s Američany, jako osobně se současným prezidentem USA.

"Je magickou postavou," říká Derek Walcott o Baracku Obamovi, a politická pěna dní, v níž je teď prezident kritizován zprava zleva, na tom pro básníka nemůže nic změnit.

"Američané už jsou takoví. S velkým nadšením vyrábějí hrdiny, aby je pak o to nadšeněji sráželi zase dolů," říká nositel Nobelovy ceny. Zatímco jeho žena Sigrid, světlovláska německého původu, která od vedlejšího stolu pozorovala papírovou námořní bitvu českého novináře s jejím mužem, vstává, aby se manžela zeptala, zda nechce sklenici vody. Možná je to domluvený signál, možná náhoda, Derek Walcott nicméně odpoví, že ano a že se už cítí trochu unaven.

Osobní audience už tedy končí. Ale stále jsou zde verše: "Léto vedle mne kočičím zívnutím se protahuje/ Stromy mají na rtech prach, auta se taví ve svých pecích/ V žáru se rozviklaně vláčí psiska." Buenos Aires v obraze Dereka Walcotta. ... A kdo ví, třeba si nějakou básnickou vedutu teď vyslouží opravdu i Praha.

Věhlasný básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1992 se narodil a dosud žije na karibském ostrově Svatá Lucie, kde je legendou. Derek Walcott se tam totiž může mimo jiné procházet po náměstí, které nese jeho jméno.