Tím silněji oslovují, čím jsou intimnější. Tento zdánlivý paradox obsahují básnické knihy Františka Hrubína (1910-1971), jež nyní vyšly souborně v edici Česká knižnice. Svazek se opožděně vztahuje k loňskému stému výročí autorova narození. Stranou zde zůstala tvorba pro děti, próza, ale i několik sbírek.

Jedenáct knih do tohoto svazku zařazených ale jako by přesně kopírovalo básníkův vývoj, a tedy i život. Jedná se o oblouk vedoucí od sebeobjevení, sebepojmenování přes ohledávání světa až k návratu k sobě, k nostalgickému zachycení sebe sama z odstupu právě v době mladického sebeobjevování a sebepojmenovávání.

Noc otvírá ženu

V debutu Zpíváno z dálky (1933) se totiž už umí básník životu podívat do očí zpříma a zblízka: "Noc otvírá nám ženu jako bolest/ a dává zapomenout na naši,/ tak jako by se pokoušel o lest,/ než do vrásek ji lítost rozpráší."

KNIHA

František Hrubín
Básně 
(Editorka Iva Málková) 
Host, Brno 2011, 440 stran, 329 korun

Zároveň je v závěrečné básni přítomna hrubínovská touha žít, mladická rozdychtěnost: "Živote postůj, já jsem tvůj,/ mám ústa, oči, noc a řeku,/ miluji, vidím, hořím, teku,/ radostem pláč můj obětuj,/ na čelo polož vrásku k vrásce,/ dej rty mé nocím, smrt mou lásce."

Je zde tedy mladík stojící za letní noci v otevřené krajině, na břehu řeky, ovšemže Sázavy, připravený k emotivním vzruchům života – týž, jaký se pak objeví i v šedesátých letech ve vrcholných knihách-ohlédnutích.

Mezi těmito dvěma body ale je dlouhé období, které přináší třeba válečnou knihu Včelí plást (1940), obsahující i rozsáhlou báseň Město v úplňku. Při jejím čtení se však na mysl vkrádá především to, že ve stejném roce vydal také Vladimír Holan První testament, a to je pro Františka Hrubína kruté srovnání.

A pak jsou tu také Jobova noc (1945) a Hirošima (1948), knihy snažící se ve smutku obejmout svět. U nich však nejde ani tak o posuzování umělecké (ne)zdařilosti, jako spíše toho, co bylo naturelu Františka Hrubína vlastní a co mu vlastní nebylo. A zdá se, že vlastní mu nebyla hra na myšlenkovou závažnost a snaha o budování sbírky jakožto složité veršové kompozice.

Muž i chlapec jdou

To nemá být snaha ukázat, že František Hrubín byl sice geniální básník, ale vlastně nevěděl, co psal. On to, jak vidno, stále velmi dobře věděl.

V reakci na verše z debutu Zpíváno z dálky totiž o osmadvacet let později v knize Až do konce lásky (1961) píše: "Živote, díky, žes nestál!/ Z každé chvíle se rodí tisíce nových chvil./ Kdybys byl stanul, byl bych mrtev, nebyl bych žil./ A žiji jen proto, že jsem nikdy a nikde neměl stání./ I ona chvíle pukla žárem, díky, žes nestál, díky ti za ni!"

V další básni této sbírky už čteme přímo předznamenání Romance pro křídlovku i prózy Zlatá reneta: "Oba, muž i chlapec, jdou./ Mají dohromady jedno srdce.../ Neboť kdyby zašel chlapec v muži,/ nic by nezbylo z lásky,/ nic nezbylo by z poezie."

Oba texty ukazují, že i František Hrubín přirozeně našel tvar pro větší celek, řekněme pro "příběh" – ostatně knihy byly také v šedesátých letech úspěšně zfilmovány Otakarem Vávrou, stejně jako předtím divadelní hra Srpnová neděle.

V Romanci pro křídlovku (1962) i Zlaté renetě (1964) je do "současného" rámce zasazen v nostalgickém oparu vězící jinošský příběh, v němž hraje hlavní roli samozřejmě zamilovanost, řeka, léto, vesnice a noc. To, co se totiž zdálo jako "teprve začátek" života, byl už – kdo to ale tehdy mohl tušit? – jeho vrchol.

Proto se muž snaží jít v chlapeckých stopách, což však bohužel – ovšem i naštěstí – nejde. Copak by muž dokázal všechno tak bezprostředně, nereflektovaně prožívat? A což kdyby se pak ukázalo, že to, na co se vzpomíná, bylo vlastně banální a jen následně proudem času omleté do mytické podoby?

Taková tedy byla cesta od mladíka k muži a zpět a "mezitím kdesi byly revoluce a dvě velké války/ a malých válek bylo k nespočtení,/ mezitím jsem chodil na pohřby,/ mezitím jsem se oženil a měl děti," jak píše básník ve sbírce Česká denice (1968).

František Hrubín patří k velkým autorům, kteří dokázali nalézt originální hlas – bez velkého patosu, vznešených provolání i bez vzteku a nervnosti. Hlas civilní, hlas básníka, který kdysi psal o svém "tenkrát" – a tím si zajistil místo v srdcích budoucích generací.

OD SÁZAVY K HEJTMANU
Tvorba Františka Hrubína je silně spjata s řekou Sázavou, rodina jeho matky totiž pocházela z Lešan v Posázaví. Poslední léta svého života však básník strávil v Chlumu u Třeboně, u rybníka Hejtman, kam je také zasazena jeho divadelní hra Srpnová neděle.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist