Skvělá novela Philipa Rotha Pokoření sděluje: Axler by se měl pokud možno zabít

Romány a novely, jež Philip Roth (1933) napsal od devadesátých let minulého století do současnosti - namátkou tu jmenujme aspoň Operaci Shylock, Americkou idylu, Lidskou skvrnu, Spiknutí proti Americe, Umírající zvíře či Jako každý člověk -, patří k tomu nejlepšímu nejen v jeho tvorbě, ale v současné americké literatuře vůbec.

Nyní vyšla česky pod titulem Pokoření novela The Humbling (2009). Jde o krátkou, průzračnou prózu, jež při opakované četbě neztrácí na působivosti, naopak nabývá na hloubce a významu. V tragikomedii o třech dějstvích, nazvaných V nenávratnu, Proměna a Poslední jednání, se vypráví a předvádí, jak neslavně to dopadlo se slavným hercem Simonem Axlerem.

V prvním dějství se tento šedesátník nedokáže vyrovnat se ztrátou schopnosti hrát. Talent a kariéra mu zmizely v nenávratnu jako herecké přízraky rozrušenému Prosperovi a s nimi se jako pára nad hrncem vytratil též smysl života.

Simon Axler bez hraní nedokáže žít, se životem beze smyslu však nedokáže skoncovat. Podobně bezmocní jsou ostatně všichni pacienti psychiatrické léčebny, v níž se nechává hospitalizovat. Po propuštění se zdá být odsouzen k osamělému skomírání, když tu v druhém dějství jeho životního dramatu dojde ke zvratu.

Herecký paradox Denise Diderota

Stejně nevysvětlitelně, jako se vytratilo jeho herecké kouzlo, vstupuje na scénu žena. Simon Axler se zamiluje a z člověka, který kdysi vášně dokonale hrál a vzbuzoval je u druhých, se stává tím, kdo je sám prožívá.

Nespoutanou láskou k nekonvenční Pegeen - lesbičce, již, zdá se, úspěšně obrátil na heterosexualitu -, se cítí natolik proměněn a občerstven, že sní o novém životě a obnovení herecké kariéry. Ovšem když se nakonec odhodlá proměnit sen v plán, dojde k dalšímu zvratu.

Pegeen Axlera opustí, a on se opět zhroutí. Bez ní - a bez hraní - nedokáže žít. Dokáže se tentokrát aspoň zabít? Celý život přece hrál v tragédiích plných sebevrahů. Jenže ti sebevraždu páchali jen jako, on ji má spáchat doopravdy.

Není však herec nakonec nejautentičtější, když hraje? Abychom nevyzradili pointu, jen ji lehce naznačme - v Pokoření, stejně jako třeba u Čechova nebo u Ibsena, jde totiž o to, aby se pokud možno někdo zastřelil.

Rothova novela jako by se inspirovala Hereckým paradoxem, dialogem o herectví a o vztahu mezi životem a divadlem od Denise Diderota. V "malé" hře divadla je jeviště vyhrazeno těm rozumným, chladným, kteří se dokonale ovládají a sami nic necítí - jen díky absenci vášnivosti a citu umí ve vlastní osobě zobrazit a rozehrát city a povahy druhých. Zato hlediště je plné šílenců, již se tou umnou hrou na city na jevišti dávají unášet.

A naopak: "V té velké hře, ve hře světa, je jeviště vyhrazeno vášnivým duším a hlediště je zaplněno geniálními mudrci. Jinak řečeno, herci jsou šílenci a diváci, kteří mají za úkol jejich šílenství vyobrazit, se řídí rozumem. A jsou to oni, kteří ostřížím zrakem sledují absurditu toho pestrobarevného mumraje, jsou to oni, kteří jej pro vás dokážou zreprodukovat a tím vás rozesmát - jak nad těmi nešťastnými předlohami, jež vás předtím nudily k smrti, tak nad sebou samým."

Hra na lásku a na smrt

Talent velkého herce spočívá ve schopnosti vzít na sebe povahy, podoby či role druhých. Vynikají v tom ti, kteří žádný vyhraněný, zakořeněný charakter nemají - ať už proto, že se narodili bezcharakterní, anebo proto, že se sami od sebe dokážou lehce odpoutat. Velký herec "snad právě proto dokáže být nad jiné vším, protože sám o sobě není ničím. Jeho vlastní povaha nikdy nepřekáží všem těm podobám, jež na sebe bere."

Simon Axler jako by byl ztělesněním Diderotova pojetí velkého herce, přestože metodickým přístupem k hraní opovrhuje a neustále se odvolává na svůj - ztracený - herecký instinkt. Jen jakožto herec ztělesňující jiné se cítí sám sebou - bez hraní už není "pan někdo" nejen na jevišti, ale ani v životě, pro sebe samého.

Též druhé jednání se nese v duchu Diderotova pojetí divadla. S Pegeeniným příchodem na scénu se v Axlerovi probouzejí city, nachází sám sebe. Pak se ovšem jako každý člověk, který hraje to, co opravdu cítí, stává špatným hercem - vždyť podle Denise Diderota "nejjistější způsob, jak hrát křečovitě a bez rozletu, je hrát svůj vlastní charakter". A jako špatný herec, jehož vášeň připravila o rozum a nadvládu, ztrácí Simon Axler nadvládu i nad tou, již touží okouzlit.

"Sbalila sis postelové nádobíčko?... Sbal si svoji živnost a jdi," vmete Axler do tváře odcházející Pegeen, jako děvce předstírající lásku. Podle Denise Diderota: "Herec pláče tak, jak by nejspíš při pašijovém kázání plakal nevěřící kněz... anebo jak pláče bezcitná kurtizána, když se vám v náruči odevzdala."

Pegeen je Diderotova dokonalá herečka, která sama o sobě není nikdo a nic, a proto umí být vším. Jak to o ní již před Axlerem ví zhrzená milenka: "Je to holka a kluk zároveň. Je to dítě a současně dospělý člověk. Je v ní adolescent, který nikdy nedospěl. Je to všemi mastmi mazaná naivka. Ale není to pouze její sexualita - jsme to i my. My jí dodáváme sílu nás zničit. Pegeen je nikdo, víte?"

V samém závěru dovádí Philip Roth herecký paradox do extrému, když rozdíl mezi hraným a nehraným, světem a divadlem stírá. Uzavírá tak téma nakousnuté již v prvním jednání, v hovorech pacientů psychiatrické léčebny - o dramatu, jež si v nejvyšší, tragické formě vždy žádá sebevraha, a o sebevraždě jako inscenaci.

Když v hledišti sedí Philip Roth

Pokoření budí obdiv tím, kolik toho autor dokáže nenásilně vkomponovat do četby na jedno odpoledne, do prostinkého, dokonale čitelného příběhu jednoho stárnoucího herce.

Philip Roth se ironicky zmocňuje otřepané metafory světa jako divadla a nově rozehrává wildeovské téma vztahu života a umění, herectví a bytí - vzpomeňme Sibyl Vaneové z Portrétu Doriana Graye páchající sebevraždu, když se z ní v důsledku lásky k Dorianovi stane špatná herečka.

Novela dále vznáší typicky rothovskou otázku po vztahu životního elánu a sexuality, sexuálního prohřešku a trestu a dotýká se i témat mužského a ženského stýkání a v neposlední řadě též mužského stárnutí.

Pokořením se Rothovo dílo neuzavírá. Jeho zatím poslední novela, Nemesis (2010), je ještě lepší než Pokoření, a tak nezbývá než doufat, že už se připravuje její český překlad.

Philip Roth

Pokoření
(Přeložil Jiří Hanuš)
Mladá fronta, Praha 2011, 128 stran, 239 korun

Lidská skvrna

Laureát pražské Ceny Franze Kafky

Philip Roth se narodil v roce 1933 do židovské rodiny v Newarku ve státě New Jersey. Studoval v Chicagu, následně nastoupil do armády, po zranění ji ale opustil. Debutoval souborem próz Sbohem, město C. (1959). Proslul sexuálně otevřeným románem Portnoyův komplex (1969). Mezi jeho další knihy, které vyšly česky, patří Elév, Hodina anatomie, Druhý život, Duch odchází, Milostné rozmluvy, Odkaz: skutečný příběh, Sabbathovo divadlo či Vzala jsem si komunistu. Philip Roth získal v roce 2001 pražskou Cenu Franze Kafky. Každoročně bývá zmiňován mezi autory, kteří by mohli získat Nobelovu cenu za literaturu.

NEMARNÍ STÁŘÍ
Americký prozaik Philip Roth je velkou výjimkou současné světové literatury. Přes pokročilý věk a nepolevující tempo, s nímž vydává své knihy, čtenáři jeho nové prózy pořád vyhlížejí. A to dokonce se stále vzrůstajícím zájmem.