Román Vysvobození Jamese Dickeyho je čtení pro dobrodruhy, kteří nečtou

Pro takový počin používá čeština speciální výraz – hauptrefa. Román Vysvobození Jamese Dickeyho má totiž všechno, co má kniha mít – a i to, co dnes k úspěchu potřebuje.

Nejenže se jedná o román, který je plný šťávy jako zralá bluma, ale také už je časem prověřený, vyšel v roce 1970. A hlavně se kolem Vysvobození utvořila mytická vatička – vznikl podle něj film a na řece Chattooga, kde se natáčel, dodnes jeho fanoušci přesně mezi 14. a 16. zářím provozují nebezpečný výlet, který už leckoho stál život.

Vysvobození je ovšem vynikající především tím, jak v sobě dokáže všechno protikladné skloubit. Ačkoliv se jedná o pouhý prodloužený víkend, je zde popsán celý lidský život 20. století.

Román se čte jako dobrodružné příběhy, člověk zde bojuje s přírodou a nepřáteli, a to o holý život. Zároveň se ale jedná o moderní dílo – a autor a jeho vypravěč Ed Gentry nezastírají, že tento víkend je vlastně jen vytržením z usedlého života.

A je tu dokonce také ústřední postava Lewise Medlocka, který nejenže celý výlet na řece Cahulawassee spískal, ale také vypráví Edovi o tom, že si vybudoval protiletecký kryt. Je to člověk, který nechce nic ponechat náhodě a jenž chce být vždy připraven...

Vysvobození je zkrátka čtení pro dobrodruhy, kteří nečtou, stejně tak jako pro bábovky, kteří si chvíle nebezpečí rádi odbudou pouze nad nějakou knihou.

Slepec v neosvětleném pokoji

Pozoruhodná je rovněž postava samotného Jamese Dickeyho (1923-1997). Rodák z Atlanty v době studií dosáhl nejednoho sportovního úspěchu. Během druhé světové války sloužil u letectva a účastnil se bombardování Filipín, Okinawy i Tokia. Zároveň se ale považoval především za básníka, ostatně za sbírku Tanečníkova volba získal v roce 1965 Národní knižní cenu a při prezidentské inauguraci jižanského demokrata Jimmyho Cartera přednesl báseň Síla polí.

O autorské síle i přitažlivosti svědčí i věta, v níž se James Dickey snažil charakterizovat svou poetiku: "Nejspíš jsem trochu jako slepec v neosvětleném pokoji, jenž hledá černou kočku, která tam ani není."

Vysvobození Jamese Dickeyho tak znovu potvrzuje, že vsadit na jižanskou literární kartu je dobrá volba. Thomas Wolfe, William Faulkner, Flannery O´Connorová, Tennessee Williams, Carson McCullersová, Truman Capote, John Kennedy Toole či William Styron, to jsou všechno autoři, jejichž dílům nemusí nikdo dělat advokáta.

Při čtení Vysvobození však člověk myslí spíše na jiného dnes velmi populární autora rovněž spjatého s americkým Jihem, totiž na Cormaca McCarthyho, v románu totiž nedominuje rodinné prostředí ani humor, nýbrž spíše lidská krvelačnost.

Neústupností lidských ohařů upomene Vysvobození na prózu Tahle země není pro starý a "apokalyptickým" motivem zas na Cestu.

"Podle mýho jednoho dne stroje zkolabujou, politický systémy se zhroutěj a hrstka lidí se vydá do hor a tam začne znova," říká Lewis Medlock.

A nejenže se zdá, že on by mohl být mezi těmi, kteří by se s touto situací dokázali vypořádat, ale dokonce to vypadá, jako kdyby se na něco takového těšil, jako kdyby hledal v životě vzrušení a výzvy, které se čím dál více zametají pod koberce stereotypních životů v obývacích pokojích.

Znásilnění a smrt

Modernost a zároveň autentičnost Vysvobození spočívá v tom, že se nesnaží čtenáři zabrnkat na líbivou strunu archaičnosti. Vypravěč Ed Gentry ráno v pátek 14. září připouští, že by raději zůstal doma se ženou a synkem, že by raději šel na golf, než byl účastníkem toho bláznivého výletu, k němuž jeho, Bobbyho a Drewa vyhecoval Lewis Medlock. Zanedlouho prý bude údolí zaplaveno vodní nádrží, takže mají poslední možnost si řeku Cahulawassee sjet na kánoích.

A velmi brzy je jasné nejen to, že půjde o něco jiného než sjet Vltavu z Vyššího Brodu do Boršova, ale i to, že postavy Vysvobození nejsou žádní rozchechtaní pitomové z chlaparku.

Ne, že by všichni byli obdivuhodní borci, ale nikdo ze sebe nedělá víc, než je. Lewis je jasnou vedoucí postavou, později jeho roli nuceně přebere vypravěč Ed. Bobby a Drew se drží spíše zpátky, přičemž je někdy těžké je od sebe rozeznat.

Teprve později tyto dva lze rozlišit podle toho, co se jim během tohoto prodlouženého víkendu jen pro muže stane – jeden je znásilněn a druhý zemře. Čtveřice totiž bojuje nejen s čím dál divočejšími peřejemi, ale také s ozbrojenými burany na břehu.

Dovednostní soutěž, v níž se utkává město s venkovem, může začít. Či, řečeno ještě jinak, souboj bezprostřednosti se zprostředkovaností... Ed Gentry často přiznává, že něco dělá tak, jak to viděl ve filmu, zatímco vesničané jsou instinktivně neváhaví, zabíjení a smrt je běžnou součástí jejich života.

Pokud se tedy na začátku víkendu mohlo zdát, že oním "vysvobozením" je přetržení městského stereotypu, později je evidentní, že jím bude to, pokud se vůbec někomu ze čtveřice do něj podaří vrátit.

Stejně tak jsou románoví hrdinové nuceni si uvědomit, že zákony a policie jsou daleko – a opět bohužel, ale i naštěstí. Spravedlnost je tak totiž možné – tedy, mluvme jasně: nutné – vzít do vlastních rukou.

Tohle není zas tak špatná smrt

Z logiky věci – strhující tempo románu však čtenáři prostor k promýšlení příliš nedává – je jasné, že vypravěč musí přežít, neboť román je třeba dovyprávět. A z toho by se také dalo odvodit, že se tak minimálně Ed Gentry vrátí do svého stereotypu, do světa, kde vládnou zákony a policie a odkud se bude zdát ten prodloužený víkend na řece jako těžko uvěřitelný přelud.

Ovšem v půlce románu najednou čteme: "Byl jsem mrtvý. Cítil jsem, že se vytrácím do té neuvěřitelně zuřivé a kruté řeky a splývám s ní v jedno. Tohle není zas tak špatná smrt, napadlo mě; možná už to mám za sebou." Což je velmi vzácná vypravěčská figura, kterou snad dosud použil pouze Bohumil Hrabal v závěru Ostře sledovaných vlaků, kde také umírající, či spíše již mrtvý Miloš Hrma nepřestává vyprávět...

Vysvobození připomíná setkání se svůdnou ženou, kvůli níž člověk ztratí hlavu a přestane se zajímat o cokoliv jiného. Navíc román Jamese Dickeyho patří k "nočním" dílům, která zkrátka chtějí být se čtenářem sama v tichu noci, kdy tma všechny kontury ještě zvýrazní – skály, peřeje i odporné obličeje vesničanů...

I když si pak ráno člověk říká, že i na Lewise a jeho kumpány platí věta Miloše Hrmy: "Měli jste sedět doma, na prdeli..." Jako kdyby nešlo "jen" o románový příběh, z něhož je člověk vysvobozen tím, že jej zkrátka dočte.

Já jsem Lewis

Nevyhýbat se životu a psát poezii

James Dickey (1923-1997) se narodil v Atlantě. Studoval na univerzitě, přičemž se hojně věnoval sportu a za války sloužil u letectva. Po válce rovněž na univerzitách vyučoval, ovšem akademickou poezií pohrdal, stejně jako beatniky a "poezií hysterické inteligence" Sylvie Plathové.

Vydal více než dvě desítky básnických sbírek. V roce 1965 dostal Národní knižní cenu a následoval obsáhlý výbor Básně 1957-1967.

Je autorem tří románů: Vysvobození (1970), Alnilam (1987) a K Bílému moři (1993), přičemž největší slávy se dostalo tomu prvnímu. Byl zfilmován Johnem Boormanem s Jonem Voightem a Burtem Reynoldsem v hlavních rolích, James Dickey napsal scénář a zahrál si i šerifa.

V jeho deníkových záznamech lze najít rovněž větu vztahující se k hlavní postavě románu: "Já jsem Lewis, a každé slovo je pravda."

James Dickey je nyní českému čtenáři představen jako romanopisec. Sám si ale zakládal na tom, že je především básník, který má za sebou navíc válečnou zkušenost. Sloužil u letectva a za druhé světové války bombardoval nepřátelská asijská území. FOTO: ISIFA