Nechceme točit komedii, hlásili tvůrci filmu Zvuk hluku, a přitom ji natočili

Do českých kin právě vstoupil pozoruhodný hit loňských festivalů: Zvuk hluku nadchl publikum po celém světě, bavili se i diváci loňského festivalu v Karlových Varech.

Švédská dvojice Ola Simonsson a Johannes Stjärne Nilsson vešla ve známost svým originálním krátkým filmem Music for One Apartment and Six Drummers, nominovaným dokonce na Zlatou palmu v Cannes. Slibný výchozí filmový nápad, koncept o skupině hudebníků, kteří vniknou do cizího bytu, aby zde "spáchali" hudbu s použitím předmětů všední potřeby, nyní autoři rozvedli do podoby celovečerního debutu.

Rozezvučet město

Zvuk hluku by se klidně mohl jmenovat Music for One City and Six Drummers, což je název konceptuální skladby o čtyřech větách, s jejíž pomocí chtějí protagonisté rozezvučet město.

Idea hlukového teroru, který má výsostně umělecké aspekty - vycházející stejnou měrou ze sféry současného výtvarného umění jako z hudební oblasti -, nepochybně skýtá bohatý materiál. Tvůrci jsou ostatně studovanými hudebníky a většinu aktérů v jejich filmu tvoří též muzikanti. Ale bohužel je znát, že během dlouholetých příprav snímku mnohem více pracovali na hudební stránce díla než na té filmové.

Avantgarda? Nikoliv, pop

Scénář se snaží v každé scéně překvapit či pobavit a mnohé nápady jsou skvostné, byť nikoli tak originální, jak by to mohlo na první pohled působit. Většina uměleckých motivů pouze variuje to nejznámější z historie avantgardní hudby či dnešních výtvarných forem.

Hlavním problémem není jen to, že film mezi ústředními hudebními čísly neobratně a s příliš okázalou snahou o původnost propojuje osudy postav, přičemž nesměřuje k žádnému jasnému vyústění.

Největší potíž nepředstavuje upadající tempo, ale naprostá neujasněnost výchozího konceptu. Skupina "art teroristů" brojí mimo jiné proti konzervativnímu pozérskému světu vážné hudby, jejich vlastní produkce se tváří avantgardně a jejich postoj ke světu radikálně, nicméně samotná hudební vystoupení jsou vlastně zcela konvenční pop.

I když vzhledem k tomu, že jako rytmický nástroj se tu používá třeba tělo nemocničního pacienta, dráty vysokého napětí či peníze mizící ve skartovačkách, je to místy pop i velmi vtipný. Nicméně určitě není avantgardní a ani nikterak výjimečný. Všechno, co postavy činí, je tu podřízeno humornosti, což je obzvláště paradoxní vzhledem k tomu, že režiséři se v rozhovorech dušují, že jejich primárním záměrem nebylo utvořit komedii.

Přesně to se jim ale vlastně povedlo. Film o "zvukových teroristech" Zvuk hluku ukazuje, že i z radikálního hudebního konceptu lze vytvořit celkem nevinný pop.

Zvuk hluku (2011) český trailer (CZ titulky)