Moby opět hraje, jak zákon káže: s novým albem se vrací ke svým tvůrčím vrcholům

Jedenasedmdesát ponurých minut náladotvorné hudby, v nichž se perou vlivy evropské duchovní tvorby, Pink Floyd a atmosféry nočního města mezi druhou a třetí ráno. Tak vypadá desáté řadové album newyorského excentrického mága elektronické hudby Richarda Halla, který si už dvacet let říká Moby.

Moby prý trpí nespavostí, a tak během posledních turné trávil noci po koncertech tím, že v hotelových pokojích skládal při kytaře nebo přímo na počítači základy pro desku Destroyed. K radosti svých příznivců opustil nedávnou snahu dělat elektronické disko a vrátil se zhruba do doby, kdy vydal své nejlepší album Play (1999).

Destroyed má stejně ponurou atmosféru, ale chybí jí bluesová starozákonní mystika, která dala legendárnímu albu tajemný rozměr. Mobyho nová deska spíš evokuje onu noční samotu, a pokud obsahuje duchovní rozměr, tak tentokrát spíš novozákonní. Temné nebe má v sobě kus až slavnostního rozměru. Skoro polovina všech skladeb v sobě obsahuje melodie vycházející z křesťanských církevních chorálů nebo se inspiruje biblickými citáty.

Album pro příznivce Pink Floyd

Destroyed je album, které budou ze všeho nejintenzivněji vnímat příznivci Pink Floyd. Moby často vytváří elektronické plochy, které připomenou Dark Side Of The Moon nebo Obscured By Clouds.

Ženské vokály, které jsou protipólem skladatelova spíše nudného hlasu, jako kdyby utekly z pověstné floydovské kompozice The Great Gig In The Sky. Moby je doplňuje svými oblíbenými specialitami – analogovými pásky přehrávanými pozpátku, filtry k mikrofonu a vokodérem, který typickým způsobem zkresluje lidský hlas.

Jak bývá u Mobyho zvykem, část alba je instrumentální a část zpívaná. Něco zpívá Moby sám, ale výraznější roli hrají jeho zpěvačky. Mobyho vokalistky Emily Zuziková a Inyang Basseyová jsou dalším rysem, který odlišuje Destroyed od Play. Zatímco vokalistky na Play měly syrový gospelový a bluesový feeling, tady spíš vnímáme vazby na evropskou klasickou vokální tvorbu.

Sním, či bdím?

Ve dvě v noci nebývá bdící člověk plný temperamentu, a proto i skladby desátého Mobyho alba v sobě úmyslně reflektují unavenou náladu napůl bdícího, napůl už snícího člověka. Je v nich zvláštní krása pohledu z okna na liduprázdné město, ticha, klidu a samoty. Ta se na začátku druhé třetiny desky koncentruje do jedné z vůbec nejzdařilejších Mobyho písní – The Day. Moby v ní trochu připomíná Lou Reeda.

Destroyed je deska, ke které stojí za to se vracet. Ještě dlouho po jejím poslechu bude v uších znít sonorní kolísavý zvuk smyčců, který je pro většinu nahrávek typický. Nahoru, dolů, nahoru, dolů.

Skladby z desky Destroyed: Sevastopol, The Broken Places a Be The One

Moby 'Sevastopol'

Moby - The Broken Places

MOBY - Be The One _ Destroyed