Balabánovy novely a romány visí na Božím laně, nejzdařilejší z jeho knih

Ve výkupu lahví/ plno prázdna.// Svatby. Rozvody./ Nepochybné důvody.// Život všemi prostředky.// Sami./ Se svědky. - tak zní dnes již klasická báseň Pondělí Petra Hrušky z jeho debutové sbírky Obývací nepokoje. A titul této knihy by se dal použít i jako charakteristika próz Jana Balabána (1961-2010).

Právě autorův přítel Petr Hruška je nyní editorem jeho sebraného díla - po úvodním svazku povídek teď vyšel soubor s názvem Romány a novely. A po přečtení próz Boží lano (1998), Černý beran (2000), Kudy šel anděl (2003) a Zeptej se táty (2010) je člověk opravdu "plný prázdna", jak to u intenzivně působících textů bývá, zatímco u těch méně zdařilých je čtenář naopak "plně prázdný".

Jan Balabán patřil k lidem, kteří většinu života strávili v komunistickém režimu. A tak lze v jeho dílech logicky najít reflexi této doby, nejvíce se na ni asi zaměřil v románu Kudy šel anděl. V něm se vydal do míst obvykle autory přeskakovaných, totiž do období mezi dětstvím a takzvanou dospělostí, do etapy dospívání na ostravském sídlišti. Proto také tento román působí nejsyrověji a čtenáři se nejvíce příčí v krku.

Vynadala jim do komunistů

Ale odkazy na dobu socialismu lze nalézt ve všech knihách Jana Balabána. Vůbec je totiž - snad s výjimkou prvotiny Středověk - asi obtížné říci, že by některý z titulů tohoto autora obsahoval motiv, který ty ostatní postrádají. A tak i v románu Černý beran můžeme o postavě postaršího osamělého muže za socialismu číst: "Čekal, až to všechno skončí. Čekání se mu stalo životní náplní. Ještě se také styděl, jako se v té době stydělo mnoho lidí. A ti, kteří se nestyděli, ti jim vládli."

Jenže Jan Balabán byl nejen nucen většinu života pobývat v době, kdy Československu vládli tupě mluvící strejcové v šedých oblecích, ale také pak dvacet let prožíval české demokratické ovzduší...

V Černém beranovi můžeme číst i drobný příběh jednoho domu s krásnou zahradou, v němž kdysi žili manželé. On byl později jakožto vzpurný sedlák zatčen a pět let musel těžit uran. Jeho žena se - to už po roce 1989 - oběsila. Byla totiž popotahována, neboť zasázela brambory, přestože v kraji údajně řádil škůdce. Její brambory byly sice zdravé, nicméně i tak po ní chtěli pokutu.

Nezaplatila, věc se dostala k soudu: "Ona se tam rozčílila, vynadala jim do komunistů, v čemž měla celkem pravdu." Nakonec se to nasčítalo na půl roku nepodmíněně a nebohá žena to vyřešila po svém... A nebyl by to Jan Balabán, aby jedna z postav nepronesla: "To jsou skutečné osobnosti, které je třeba chránit."

Všichni jste mi asi tak stejně sympatičtí

To Martin Vrána z Kudy šel anděl je zase svědkem vykrádání obchodu. Balabánova postava, když se páchá zlo, nemůže zůstat nečinně stát - neúspěšně se snaží zavolat policii a pak vyběhne na ulici: "Ozval se zvuk policejní sirény. No už jste tady, pozdě jako vždycky... Chvíli přemýšlel i o té kurážné partě, která se teď řítí spícím městem do nějaké zastavárny s celonočním provozem. Všichni jste mi asi tak stejně sympatičtí."

Tady čteme náznaky toho, co dnes tak intenzivně zažíváme - "prostý lid" a "vrchnost" zůstaly v rozkolu, důvěra ve stát nebyla po roce 1989 obnovena. Neschopní politici nešikovně kradou, a ještě se lidem snaží namluvit, že bez nich by demokracie nebylo... Policie umí dát na auto leda botičku, ale když je člověku ukradeno, nikdy se nenajde... Revizoři v městské hromadné dopravě jsou od pohledu tak odporné psychotypy, že i člověk mající platnou jízdenku fandí tomu, kdo jede načerno, proti hamižnému primitivovi, který se tváří, že je zastáncem pořádku... Soudy ani úřady evidentně neměří stejným metrem, na malého člověka jsou arogantní, velkým firmám ovšem vyhoví...

Člověk tak tuto státní mašinerii platí ze svých daní a pak se před ní snaží co nejzdatněji uskakovat, aby mu neznechutila život. Protože kdyby chtěl s tímto šlendriánem bojovat tváří v tvář, tak se patrně brzy pomátne na rozumu. "Já, tak zapřísáhle dobrý člověk, který si nikdy nechtěl dovolit žádnou nenávist, až jsem se jí celý otrávil, já, který si celý život myslel, že musím být dobrý," čteme výmluvně v Božím laně.

Staří známí v novém oděvu

Stejně jako v případě prvního svazku sebraného díla Jana Balabána je rovněž nynější vnímání Románů a novel i pro toho, kdo texty již znal, jaksi nové. Nejenže u většiny z nich uplynulo už hodně času od doby, kdy vyšly, ale rovněž jsou teď v jedné knize, za sebou.

Černý beran se nicméně zdá stále nadměrně fragmentární, kapitoly drobí celek přespříliš... Kudy šel anděl i dnes připomíná příliš hustou, tuhou hmotu, a to nejen v důsledku tíhy tematické - ostatně autor s tímto textem také nejvíce bojoval, dva roky po prvním vydání se román objevil v nové úpravě... Taktéž zůstává to, že s románovým tvarem se Jan Balabán nejlépe - zdařile - vypořádal až v závěrečném Zeptej se táty.

Loňský svazek Povídky začínal chronologicky debutem Středověk (1995). A tyto povídky, v nichž ještě autor v hustém literárním lese hledal svou stezku, možná leckterému "novému" čtenáři zatarasily cestu k vrcholným souborům. Stejně "nešikovně", to jest chronologicky, je postaven nynější svazek Romány a novely. Začíná totiž lyrickým textem Boží lano.

Léta Páně 1998

Ovšem tato próza potvrzuje, že rok 1998 byl pro Jana Balabána nanejvýš podstatným bodem. Nejenže totiž našel svůj hlas, jak dokazují hned dvě knihy - vedle Božího lana i Prázdniny -, ale Boží lano patří rovněž k jeho textům nejzdařilejším. Není zatíženo románovými hejblaty - postavami a dějem -, nijak ambiciózně se tedy nenadechuje, je to "jen" vyznání či zpověď, a tak zde hlas Jana Balabána zaznívá vůbec nejsilněji.

Říkával totiž sice, že svého hlavního hrdinu, tedy sebe, rád nechá odstrčit dalšími postavami, tedy ostatními lidmi, ovšem jeho hlas je stejně ve všech textech slyšet dobře. Což je stejně tak handicap z hlediska žánrového jako výhra z hlediska intenzity a autentičnosti, jímž díla ostravského prozaika na čtenáře působí.

Jan Balabán totiž sice možná někdy může svým moralistním tónem trochu nudit, ovšem člověk u něj má jistotu, že pokud už něco říká, tak to myslí vážně - což ostatně dokazují taktéž již zmíněné motivy, které se v jeho dílech neustále znovu vynořují. A přitažlivost textů tohoto autora spočívá v neposlední řadě i v tom, že říká čtenáři do očí věci velmi nepříjemné - což může být opět stejně tak velký handicap, neboť někdo takové věci zkrátka nechce poslouchat.

Černý beran

Zeptej se táty, kudy šel anděl

Jan Balabán (1961-2010) se narodil v Šumperku, v Olomouci vystudoval angličtinu a češtinu, ale jinak celý život spojil s Ostravou. Pracoval jako technický překladatel. Debutoval knihou Středověk (1995), následovaly tituly Boží lano (1998), Prázdniny (1998), Černý beran (2000), Kudy šel anděl (2003), Možná že odcházíme (2004), Jsme tady (2006) a Zeptej se táty (2010). Vedle toho vydal v roce 2001 s Hanou Puchovou komiks Srdce draka a v roce 2009 s Ivanem Motýlem divadelní hru Bezruč?!. Ještě letos by se měl objevit i třetí, závěrečný svazek sebraného díla obsahující autorovu publicistiku.

Jan Balabán strávil v severomoravské metropoli téměř celý život, proto je také místem, kde se odehrává většina příběhů z jeho povídek a románů. Na označení "ostravský prozaik" však autor býval alergický. FOTO: HN - ARCHIV