Bude konec světa, ale my jsme nekoneční, vzkazují Tata Bojs filozofující deskou

Skupina Tata Bojs je tekutou Akademií věd.

Například její slavné Nanoalbum připomíná detašované pracoviště Fyzikálního ústavu, pradávné Ladovo album patří do knihovny Ústavu pro českou literaturu, Futuretro svou přelétavou sférickou hudbou náleží ústavu astronomickému a deska nejnovější, Ležatá osmička, je předsíní ústavu filozofického.

Tata Bojs se na novém albu víc než kdy dříve "ptají po smyslu bytí". Zvážněli. Opustili hříčky typu "býk či nebýk", "k" nahradili "t" a podnikají jistou osobní psychoanalýzu - jako asi každý z mužů směřujících ke krizi středního věku.

A ta logicky generuje chiliastické vidění světa.

Oškliví patří za mříže

Tata Bojs zpívají o konci světa a přitom už názvem-symbolem desky - ležatou osmičkou - jej zpochybňují, zatracují, od sebe odhánějí. Asi jako když vizážisté chtějí zachovat věčné mládí.

Právě diktátu "vizážistů-fašistů" věnovali jednu z písní alba, v níž rýsují budoucnost lidského rodu. Tu - nenastane-li samozřejmě do té doby konec světa - ovládnou lidé krásní, zatímco oškliví skončí za mřížemi. Jakkoliv je to poťouchlé, patří tenhle orwellovský obraz na desce k nejkrásnějším. Či snad k nejošklivějším?

V apokalyptických vizích nacházíme základní konflikt alba. Není to ale absurdní v případě "malé" zábavné rockové písničky? Snad ne tak docela. To, proč obvykle posluchač hledá v písničce smysl, spočívá přinejmenším v jejím důvěryhodném zpravodajství o stavu dohledného světa, se kterým se člověk musí nějakým způsobem vnitřně utkat. A pokud se jen veze, ztrácí píseň smysl. Zkusme se utkat třeba s Michalem Davidem. Šlo by to snad v pití koly. Ale niterně?

Se závažnou Ležatou osmičkou Tata Bojs se utkat lze. I posluchačům fixovaným na rozpustilejší tvář Tata Bojs ji zpřístupňuje důvěrně známý manipulativní hudební rukopis, který jako by chtěl do života - o němž skeptičtí autoři desky neví, zda je přímkou nebo úsečkou - svou nevázaností vrátit radostnou volnost.

V syntetických barvách zvuků má důrazná hudba Tata Bojs nádech retra osmdesátých let (Ztraceni v překladu), jak ho pojímá třeba britské electropopové duo La Roux, v lehkém patosu a náznacích monumentality (Homo demo) procházejí Tata Bojs jako iluzionisté Davidové Copperfieldové starou pinkfloydovskou Zdí. Angažováním kvarteta Clarinet Factory vnášejí na desku repetitivní struktury minimalistické modernistické školy.

Recyklace opakování

Konec světa tedy může být podle Tata Bojs v opakování, v pocitu, že už nelze přijít s něčím novým, překvapit sebe sama, své okolí, že po určité prožité době se vše recykluje, dokonce i opakování samo.

Někdo by to mohl číst jako výmluvu Tata Bojs na to, že si zachovávají rukopis, že jsou po dvou desítkách let na scéně odhadnutelní, vlastně se opakují - stejně jako jiné kapely, které vydávají už kolikátou desku.

Ale neopakovali by se po tak dlouhé praxi v oboru, kde platí "nevěřte nikomu, komu je nad třicet" i rockoví géniové jako Jimi Hendrix, Janis Joplinová či Jim Morrison, kdyby přežili šedesátá léta? A což pak Josef Lada, jehož říkanky mladí Tata Bojs ve svých začátcích zhudebňovali? Ladovy "svaté" obrázky českého venkova zůstávaly po desetiletí stejné, ve svém opakování nekonečné.

Když Tata Bojs dva týdny před vydáním desky zveřejnili první singl - nejmenuje se samozřejmě jinak než Opakování -, dokázala jím tato široce uznávaná kapela leckoho vylekat. Reakce na píseň mohla znít: Nic moc. Až v rámci celého alba se vyjeví její smysl. Ležatá osmička, obdobně jako Nanoalbum, je obtížně dělitelná na části. Teprve jako komplet působí silným dojmem.

Singl Opakování není tak víc než filmový trailer, který nemůže zastoupit "příběh" celého filmu. Může dokonce klamat: nalákat na špatný film, nebo zpochybnit dobrý. Opakování splnilo spíš tu druhou úlohu.

O to víc lze být překvapen tím, že se Tata Bojs se sázkou na nekonečno na Ležaté osmičce nepřepočítali.

Tata Bojs
Ležatá osmička
Supraphon 2011