Dva příběhy Kobolda jsou jako nohavice kalhot bývalého manžela, které si žena neustále obléká

Kdo a kdo a kdo to je, co tu kolem brousí, kdo si nedá pokoje, všude strká fousy? Celá léta jsme žili v bludu, neb jsme si mysleli, že to jsou "kluci kočičí". Teď ale Radka Denemarková v novém románu ukazuje, že správná odpověď zní: Kobold. A také dodává definici: "Diblík, šotek, neposeda, skřítek, strážce podzemních pokladů. Přeneseně skřet, kreatura, monstrum."

Román čtenáři dává již dopředu signál, že jde o dílo zpracovávající závažné téma... Proč potom nejapně začínat recenzi večerníčkovskou šišlandou? Ale jak ukazuje už název prvotiny A já pořád kdo to tluče (2005), poznávacím znamením próz Radky Denemarkové jsou dětské říkačky, avšak transponované dospělým poznáním: "Jeden krůček, druhý krok,/ už budu mít první rok./ Až bude těch roků pět,/ zasviní mě celý svět."

Dalším příznakem románů Radky Denemarkové je temně groteskní optika, s níž zachycuje 20. století ve střední Evropě. Ovšem taková charakteristika sedí i na romány Jáchyma Topola, ale přitom k sobě tito autoři mají velmi daleko... Mají?

"Každej si hledá svý/ kam sebe vrazit..." napsal Jáchym Topol a tyto verše by byly vhodným mottem pro Kobolda. Později navíc báseň nazpívala Monika Načeva, přičemž text ponechala v mužském rodu. A věci holčičí a klučičí, to je téma románu Kobold – protože jejich schopnost se dorozumět je pod psa. Všechna snaha jako by byla pro kočku. Lidi se chovají jako zvířata, někdo v životě šlape jako slon v porcelánu, jiný má zas hroší kůži.

Konečné řešení se týká všech

Radka Denemarková (1968) je velmi emocionálně vypjatou autorkou, ale stejně tak bytostí vysoce inteligentní a vzdělanou. To znamená, že její hrdinové procházejí silnými emočními vzlety a pády, ale zároveň neustále čtenář pociťuje, že jde pouze o fiktivní figury, s kterými prozaička posunuje podle své vůle – jak to vyhovuje jejím románovým konstruktům, v nichž je s postavami nakládáno poněkud divadelně.

Autorka je ale i nezdolná bojovnice, jež se nechce smířit s dnešní neutěšenou realitou ani s tím, že by dál neměli z našich skříní vypadávat kostlivci neslavné minulosti.

Tuto linii lze najít v její tvorbě setrvale, už v próze A já pořád kdo to tluče, tedy v příběhu divadelního režiséra Petra Bucha, který přijíždí do Prahy – jeho otec, vyšetřovatel StB, emigroval v roce 1968. Stařec je pak v novodobé České republice vyznamenán z rukou "prezidenta, jehož do úřadu vynesly komunistické hlasy a jenž se rozpustí v evropském kotli".

A aby nebylo pochyb, o čem je řeč, o autorce hry, kterou Petr Buch režíruje, se zde podotýká: "Od narození sedíme všichni na kufrech, tvrdila Birgit. Sedíme na kufrech a čekáme na transport. Konečné řešení se týká všech."

V knize A já pořád kdo to tluče jako by se autorka teprve hledala, a proto próza možná upomene na některá česká díla z šedesátých let, kupříkladu na Lvíče Josefa Škvoreckého, nejen poetikou, ale i tématem. Ono hledání však nelze brát pouze negativně, neboť to také znamená, že emocemi a bojovností překypující Radka Denemarková nebyla ještě racionální románovou konstruktérkou téhož jména tolik cepována.

Tento poměr se však v románu Peníze od Hitlera (2006) změnil. Příběh židovské, německy mluvící dívky Gity Lauschmannové – otloukánka, s nímž si dějiny 20. století pohrály jako kočka s myší – totiž jako by přede vším vyprávěním a Gitiným "životem" tlačil myšlenku, to jest upozornění, že žádné tlusté čáry v historii dělat nelze a že představa, jakou máme o minulosti své rodiny, může být milosrdně, tedy nepřípustně zkreslená.

Z klíčové věty románu vychází i jeho název, Gita Lauschmannová totiž o odškodnění z česko-německého Fondu budoucnosti za léta strávená v koncentračním táboře říká: "Vždyť to jsou vlastně peníze od Hitlera." Dějiny se nám smějí do obličeje.

Největším nepřítelem jsou naši muži a cizí ženy

A teď je tu tedy Kobold. Také on je důkazem nejen toho, že autorka není pamětnicí všech dějů, k nimž se znovu vrací, ale také toho, že jí o reálné zachycení této doby ani nejde. Tím hlavním, co v románu působí historicky, je tak časté užívání němčiny – jak rychle vymizela z našich životů, uvědomí si náhle čtenář...

Kobold je nicméně hyperbolou jak v rovině historické, tak v té intimní, rodinné. A v románu opět převažuje hořká grotesknost – ještě se rozpustile prozpěvuje, ale slova už mrznou na rtech. "Vyklouznout nelze. Koboldovu zemi měli nechat za železnou oponou. Je jako mor. Místo aby přejala od civilizovaných zemí slušné návyky, zamořila druhé a rozpíjí se," čteme v první části Přebytky něhy s podtitulem O vodě.

I zde tak najdeme nejen historickou perspektivu, ale také kritiku současnosti. Nicméně v prvé řadě jsou Přebytky něhy příběhem o mužsko-ženském potýkání, o slabé Helle, která se neumí zbavit závislosti na bezohledném a agresivním Koboldovi.

To vše je pak nahlíženo také s časovým odstupem, dcera Helly a Kobolda se vrací do současné Prahy. A je konfrontována s mladou realitní agentkou, která provozuje sebestředný a pohodlný život plný instantního vzrůša. Jistě, není většího nepřítele pro ženu než machistický manžel a mladší žena. Je to klišé, ovšem klišé platné.

Mají nás v hrsti, kdykoliv se jim zachce

Přebytky lidí s podtitulem O ohni jsou pak příběhem ženy, která na devět dětí zůstala sama. Její finanční situace je tragická, žije v bídě a sociální pracovnice ji namísto pomoci kontrolují a vyhrožují... Radka Denemarková tak znovu ukazuje, že životy nemáme ve svých rukou, že v hrsti nás vždycky má někdo docela jiný. Ostatně v románu se objevuje také Gita Lauschmannová, která je právě pohřbívána...

Kobold si přes všechnu vypjatou angažovanost udržuje poetičnost, i když někdy literární neotřelost především deklaruje, nicméně z textu je cítit živočišnost, pro humor tu naopak příliš prostoru není, jen pro bolestný škleb. Základním tónem románu je totiž ublíženost. Bytost mužského pohlaví si při jeho čtení připadá trochu jako kolonizátorův vnuk v Africe... Chlapi jsou oslové, naznačuje se v Koboldovi. Ale také: Ženy se o tyhle osly pořád rvou jako koně.

Hella se také snaží psát, používat ta nejpřesnější slova, ovšem Kobold jí brání... V románu je tedy zašifrován i příběh samotné autorky, která si své postavení spisovatelky musela vyvzdorovat, spíše však v rodinném prostředí a sama před sebou než v literárních kruzích... Dva příběhy Kobolda jsou jako nohavice kalhot bývalého manžela, které si žena neustále obléká. Ze vzteku, ze stesku i ze vzdoru – aby bylo jasné, že další slaboch se jí jen tak pod sukni nedostane.

Peníze od Hitlera

A já pořád kdo to tluče, a on to Kobold

Radka Denemarková (1968) získala Magnesii Literu již třikrát, pokaždé v jiné kategorii, za román Peníze od Hitlera (2006), za monografii Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (2008) a letos za překlad románu Rozhoupaný dech nositelky Nobelovy ceny Herty Müllerové.

Vedle toho v roce 1998 vydala monografii Evalda Schorma Sám sobě nepřítelem a v roce 2005 jako prozaička debutovala knihou A já pořád kdo to tluče. Ve Švandově divadle byla rovněž uvedena dramatizace románu Peníze od Hitlera a v Divadle Na zábradlí pak vloni autorčina hra Spací vady.

Rozhovor s Radkou Denemarkovou si můžete přečíst ve středečních Hospodářských novinách

Radka Denemarková je autorkou velmi pilnou, vedle tří románů vydala v posledních letech také objemnou knihu o Petru Léblovi, a taktéž prozaičkou často oceňovanou, nejnověji získala Usedomskou literární cenu. Foto: HN - Libor Fojtík