Alice Nellis zkrotila v kuchyni psychiatrické léčebny Příšerné děti Philipa Glasse

Dá se říci, že podivuhodný interiér někdejší kuchyně v psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích je jediný možný a ideální prostor pro inscenaci Glassovy minimalistické opery Les enfants terribles. Tragédie o bizarním sourozeneckém vztahu v režii Alice Nellis se tam hraje ještě dnes, v úterý, ve čtvrtek a v pátek.

Inscenátoři měli velké štěstí, že objevili pro alternativní projekt realizovaný pro přehlídku scénografie a divadelního prostoru Pražské Quadriennale a současně pro sezonu Národního divadla tento vybydlený, dosud takto ještě nikdy nevyužitý sál. Připomíná díky ochozu pavlačový dům.

Režisérka Alice Nellis v něm sugestivně rozehrála příběh na pomezí reality a fantazie, plný zvláštní poetiky, nesený nejen vlastní silou, ale především magickou hudbou proslulého současného amerického autora. Obstarávají ji pouze tři hráči na troje klávesy - klavíry. Hranice mezi jevištěm a hledištěm je minimální, vyprávění se odvíjí v epizodách propracovaných do psychologicky uvěřitelných detailů, ale ponechávajících zároveň dostatek prostoru pro divadelní imaginaci.

Neklid se mění v souboj

Komorní drama, k němuž byl skladateli v polovině devadesátých let předlohou stejnojmenný román Jeana Cocteaua překládaný jako Příšerné děti, dává nahlédnout do uzavřeného mikrosvěta Paula a Lisy, trochu surrealistického, iracionálního a krutého.

Sestra s bratrem žijí ve světě představ a ve spiklenectví, do kterého může jen těžko někdo nahlédnout a z něhož se nemohou vymanit ani oni sami. Gérard je Lisou pro svou nerozhodnou dobrotu zneužíván, zato záhadná Agathe, podobná Paulovu dřívějšímu chlapeckému idolu, vnáší do komunity zvláštní neklid. Hry se mění v souboj. Lise chce mít bratra jen sama, manipuluje ostatními a nakonec jeho i sebe zabije.

Mezi němými chovanci

Alice Nellis zde dostala poprvé příležitost v opeře a využila ji za pomoci Matěje Cibulky, autora scény a světelného designu, s velkou obrazností. Hraje se a zpívá v parteru i na ochozu, v reálu i mezi rekvizitami. Prostor nepomáhá jen navodit trochu přízračnou atmosférou, ale je plně součástí režisérčiny koncepce.

Exceluje tu Alžběta Poláčková jako energická a cílevědomá Lise, zdařile své postavy ztvárňují a zpívají i Jiří Hájek (pasivní Paul) a Ljubomir Popović (Gérard a vypravěč) a ve dvojroli Agáty a chlapce kontratenorista Jan Mikušek.

Jaksi mimochodem se přiznává prostředí léčebny, a to pomocí němých postav, u nichž si divák není jist, zda patří do hry, nebo se tam ocitly omylem. Jakoby v ústavních úborech byli ostatně i hráči na klávesy a dirigent Petr Kofroň – muž, který stojí i zde nenápadně, ale rozhodujícím způsobem za hudební realizací partitury. Ostatně Kofroň měl na starosti i dřívější nastudování dalších Glassových oper Pád domu Usherů a Kráska a zvíře.

Skrytá síla minimalismu

Philip Glass dosahuje svými dráždivě libozvučnými "opakujícími se strukturami", tedy minimalistickými prostředky, dokonalého dramatického účinku, jakkoli se to zdá vzhledem k omezenému instrumentáři i k výrazové jednostrunnosti tohoto statického typu hudby nemožné. Zvuková masa je však velmi detailně členěna, každé situaci je přiřazen nově rytmicky či dynamicky modifikovaný model.

Jsou lidé, které minimalismus irituje, když se však posluchač dokáže zklidnit a přijme repetitivní princip nikoli jako rozčilující, ale jako bezděčný a služebný, pak se otevře výjimečnému zážitku. Neobvyklá inscenace na neobvyklém místě charakter této hudby neomylně vyhmátla.

Opera Philipa Glasse Les enfant terribles vznikla podle stejnojmenného románu Jeana Cocteaua. Nyní byla inscenována pod režijním vedením Alice Nellis ve scénograficky působivé budově bývalé kuchyně psychiatrické léčebny v Bohnicích. Na fotografii Jiří Hájek (Paul), Ljubomir Popović (Gérard), Alžběta Poláčková (Lise) a Jan Mikušek (Agathe).  Foto: ND - Hana Smejkalová