Opium francouzského umělce Jeana Cocteaua se čtenáři z hlavy jen tak nevykouří

Možná že pro začátek bude nejlepší prostě říci, že Jean Cocteau (1889-1963) byl ten, co taky žil s Jeanem Maraisem... Důležitější ale je, že byl básníkem, dramatikem, filmařem a také autorem románu Les Enfants terribles (1929).

O románu se v nyní vydané knize Opium praví: "Ti, kdo tvrdí, že mají rádi Hrozné děti, mi často říkají: ,Kromě posledních stránek.' Avšak poslední stránky byly zapsány jako první, jedné noci, do mé hlavy. Přestal jsem dýchat, nehýbal jsem se, nic nezapisoval. Byl jsem rozpolcen mezi strachem, že je zapomenu, a obavou, že budu muset napsat knihu, která by jich byla hodna."

Opium (1930) přináší zápisky z let 1928-1929, kdy se autor léčil ze závislosti na opiu, do níž se propadl po smrti přítele, básníka Raymonda Radigueta (1903-1923). Pacient se samozřejmě v textových útržcích často věnuje svému tématu: "Je škoda, že místo zdokonalování odvykací kúry se medicína nepokouší učinit opium neškodným."

A nechybí ani takováto tvrzení, tak běžná v osobních poznámkách: "Opium nestrpí nedočkavé začátečníky, břídily. Odvrací se od nich a přenechává jim morfium, heroin, sebevraždu a smrt."

Proust, Gide i Valéry

Kdyby však Opium obsahovalo jen popisy opiové odvázanosti, tak by byly rekonvalescenční záznamy Jeana Cocteaua četbou leda pro senzacechtivé teenagery. A kdyby přinášelo pouze samé umíněné výkřiky sebestředného pacienta, tak by každého jistě brzy unudilo.

Ovšem v Opiu se brzy prosazuje Jean Cocteau umělec, ten, který se setkával s Marcelem Proustem a Andrém Gidem, ten, jenž komentuje díla Oscara Wilda, Paula Valéryho a Stephana Mallarmého, a především prózy Raymonda Roussela.

Nezůstává ale jen u literatury, také se zabývá otázkou, které filmy jsou skutečně velké, a dále snímky Luise Buňuela. To vše je navíc doplněno autorovými kresbami.

V jedné pasáži Opia pak Jean Cocteau přiznává chuť si znovu přečíst Zápisky Malta Lauridse Brigga od Rainera Marii Rilkeho, které bývají vnímány jako první moderní román. Příznačně – zápisky, ale román... Můžeme se totiž rovněž ptát, zda je vydání Opia jakýmsi dodatkem k samotnému dílu Jeana Cocteaua, nebo zda se tato kniha dnes stala – či má stát - "tím hlavním".

Z očí do očí

Tyto posuny mají obecně vícero motivací a vícero dopadů. Za prvé může jít o snahu vydavatelů mít punc (znovu)objevitele. Za druhé mohou naznačovat, jak se historie autorovi, který chce mít všechno pod kontrolou, vysmívá – on psal třeba podle vlastního mínění "velké romány", ale nakonec je tím zásadním dílem shledáno něco, co sám pokládal jen za okrajovou maličkost.

Za třetí pak může jít o důsledek toho, že čtenáři chtějí s autorem mluvit z očí do očí, jako normální lidé, a tento zážitek z díla, které mělo být "velké", ale je především chladné, nemají. A za čtvrté může být zvýšený výskyt vydávání deníků, korespondence a zápisků věhlasných literátů příznakem doby, které tak silně vládnou bulvární média – tedy útržkovití vypravěči senzačních příběhů.

V případě Opia však není nutné zaujímat stanoviska tak radikální. Nejedná se totiž o text, který by vše ostatní odsouval stranou. Ovšem ani o okrajovou maličkost. Protože takové se přece rychle vykouří z hlavy i tomu, kdo nikdy opium nekouřil. Což věru není případ deníku jedné detoxikace Jeana Cocteaua.