Venuše mají afrodiziakální atmosféru, jako by Sutnar sledoval neřesti za dveřmi barů

Když se český emigrant Ladislav Sutnar (1897-1976) nastěhoval ve čtyřicátých letech do newyorského bloku mezi Čtvrtou a Pátou avenue, netušil, že ho čekají noci beze spánku.

"Ve dne vcelku všední, tichá ulice se po jedenácté hodině v noci proměňovala v pověstnou ulici striptýzu, známou široko daleko jako městské centrum sexu," vzpomínal grafický designér v šedesátých letech, kdy poprvé vystavil pod názvem Strip Street soubor stylizovaných aktů.

Americké Venuše nyní představuje pražská výstava v Malé galerii Rudolfina (do 11. září), kterou doprovází katalog s příspěvky čtyř předních českých teoretiků. Jde o vůbec první teoretické zhodnocení Sutnarovy volné tvorby.

Ženy se chvějí, natřásají, vlní, kroutí a svíjejí

"Pouliční spektákl nebral konce. Skládal se z pozoruhodných výjevů, příhod a postav, které tvořily stálý inventář ulice," uvádí dál Sutnar, podle kterého je každá jeho kresba Venuše "volnou interpretací dopadu rychlého, letmého nahlédnutí do potemnělé afrodiziakální atmosféry pohybujících se ženských těl, která se chvějí, natřásají, vlní, kroutí a svíjejí."

Ladislav Sutnar: Americké Venuše

Dalších 17
fotografií

Současníka zaujme především modernistické zjednodušení aktů, geometricky přesné tvary vymezené základními barvami. Abstrahovaným aktům přitom zůstává energičnost. Venuše, které přesahují formát papíru, jsou zachyceny v pohybu, skutečně evokují letmý, zpoza závěsu ukradený pohled, který na okamžik ulpěl na neřestné zábavě za dveřmi barů.

Současný obdiv k Sutnarově volné tvorbě je něco, čeho si designér během svého života příliš neužil. Byl uznáván za své grafické návrhy, téměř dvacet let působil jako art director v Sweet's Catalog Service, podílel se například na reformě newyorského telefonního seznamu. Autoři statí v katalogu však naznačují, že s dobovým uměním, které s velkou pompou pohltil pop-art, se však Sutnar minul.

Přitom některá východiska měl s pop-artisty společná. Stejně jako oni si všímal rozpínavé reklamy, která bezostyšně přebírala postupy moderního umění. Sutnar tomu přitom sám svými reklamními zakázkami napomáhal. Pod vlivem teoretika Karla Teigeho však věřil, že umění se zákonitě musí vyvíjet směrem ke grafickému zjednodušování, směrem k plakátům. Věřil, že povýšení grafického designu na umění je jediná cesta.

Ironii pop-atru Sutnar nepochopil 

Když pop-artisté začali ve svém umění používat realistické zobrazení komerčních značek i konkrétních reklamních kampaní, Sutnara to pobuřovalo. Nepochopil jejich ironii, rozčilovaly ho jejich manýry. On byl skromným služebníkem umění, oni si budovali vlastní hvězdný kult.

"Jako veterán avantgardy nehodlal vše nečinně pozorovat," píše v monografii kunsthistorička Magdaléna Juříková, podle které Sutnar své umění pojal jako výzvu k hledání skutečné krásy. Přišel s vlastním programem, který nazval joy-art.

V jeho duchu vytvářel obrazy plné dynamických figur zjednodušených na geometrické prvky, které představil na výstavě rok před svou smrtí. Joy-art mělo radostí a srozumitelným jazykem oslovit veřejnost a vytrhnout ji z opojení reklamou. Úspěch ale slavil cynický pop-art, který z reklamy udělal ironizovaný kult.

Originální snažení Ladislava Sutnara ve své době nepadlo na úrodnou půdu. Dnes, když je pop-art stejně archaický jako ostatní historické styly, se však stává atraktivním.

Akty od Sutnara zaujmou modernistickým zjednodušením a geometricky přesnými tvary. (Venus, The Timide, 1966). Repro: HN