Do Demla se zamiloval i Hrabal, přesto zůstává zapomenutým světlem české literatury

To, že jsem se až po uši zamiloval do Jakuba Demla, pochopí každý, kdo si přečte první stránku Zapomenutého světla. Čtenář neodtrhne oči dříve, dokud nedočte; a potom si strašlivě vzdychne - napsal Bohumil Hrabal o "próze číslo jedna".

Ruský strukturalista Roman Jakobson zas Zapomenuté světlo (1934) považoval vedle Tkadlečka a díla Boženy Němcové za "nejtragičtější českou knihu".

Zapomenuté světlo se po listopadu 1989 rovněž - dokonce hned dvakrát - dostalo do filmového světa.

Vladimír Michálek natočil v roce 1996 stejnojmenný snímek Jakubem Demlem inspirovaný a v závěru Žiletek (1994) Zdeňka Tyce drží tuto knihu v ruce i Filip Topol.

Přesto Jakub Deml (1878-1961) zůstává nadále jedním ze "zapomenutých světel" české literatury, velkým solitérem stejně jako Ladislav Klíma či Richard Weiner.

Jednotlivé texty z rozsáhlého díla stále vycházejí, s vydáním edičně připravených spisů je však ještě o něco větší potíž než v případě již zmíněného Ladislava Klímy. Jako by chyběl mecenáš - problém, který zažíval Jakub Deml hojně za života, tedy zůstává i dnes.

Válečník a drozd

Proto není divu, že se podniku Korespondence Jakuba Demla ujalo nakladatelství Dauphin, jež se v "sebevražednosti" svého podnikání v lecčems podobá tomu, co zakusil tasovský rodák jakožto pomocník staroříšského vydavatele Josefa Floriana.

Po loňském svazku Carissime, kde se touláte?, který přinesl dopisy Jakuba Demla příteli Josefu Ševčíkovi do Babic, nynější svazek I tento list považujte za neúplný obsahuje korespondenci s katolickým knězem Matějem Fenclem z let 1905-1912.

Bylo to právě období čilé spolupráce Jakuba Demla s Josefem Florianem: "Pan Florian jest válečník a já drozd, který opodál hřmějícího bojiště na větvi si píská." Staroříšské svazky edice Studium tito dva rozesílali do různých stran a hledali spřízněné duše a také lidi, kteří by uhradili náklady spojené s výrobou knih. Jedním z nich byl i Matěj Fencl (1877-1949).

Stal se typickou demlovskou "obětí", tedy adresátem hojné korespondence, výměny knih a jejich distribuce: "Zjevení lasalettské nebude rozšiřovati? K tomu účelu posíláme Vám balík." Jakub Deml Matěje Fencla později také ponoukl k literární činnosti - k překládání z němčiny.

Trpím naší bídou

Korespondenční aktivita Jakuba Demla je přitom tak vysoká a básník v ní užívá na adresu Matěje Fencla a velkého guru Josefa Floriana slova tak laskavá, až je to podezřelé. A taktéž je zde neustále snaha vytvářet sounáležitost: "Trpím velice ,naší' krutou bídou! Trpte též! Váš nejvěrnější a velmi trpící pro pana Floriana Jakub Deml".

Jakub Deml do tohoto podniku opravdu hodně "investoval" - kvůli spolupráci s Josefem Florianem se totiž neustále dostával do sporů s brněnskou konzistoří a v roce 1911 byl jako kněz zbaven svých povinností a předčasně penzionován.

Povzdechy na toto téma taktéž čteme v nejednom dopisu: "Netěšme se, že za našeho života této cti nám popřeje toto pokolení. Jsme v tom poměru k našim kněžským spolubratřím jako Hynek Mácha k soudobým svým literátům..." V tom se Jakub Deml nemýlil - má dnes jistě své oddané stoupence a pečlivé editory literárního odkazu.

V závěru svazku I tento list považujte za neúplný se však potvrzuje, že vřelost Jakuba Demla byla opravdu "podezřelá". Po láskyplných slovech totiž přichází rozvrat, kdy Jakub Deml po Josefu Florianovi žádal určitou částku, a nedorozumění ohledně světského platu se vyskytlo i mezi Jakubem Demlem a Matějem Fenclem - uhříněveský kněz si dokonce od básníka vyžádal všechny své dopisy zpět...

Samota s Bohem

Vydávání korespondence Jakuba Demla je důležitým počinem, neboť tasovský rodák patřil k autorům, kteří ve svém díle privátní a veřejné nerozlišovali - respektive, soukromé se často stává veřejným a veřejné se "privatizuje".

Náleží k tomu proudu české literatury, která se nezajímá o žánr románu či povídky, nýbrž stojí na bezprostřednosti osobního náhledu a hojně využívá deníků a korespondence - jde tedy o jakousi nepřetržitou přetržitost, v níž život píše literaturu a literatura je v životě tím hlavním.

Tato linie je dnes patrně u konce, neboť skutečné dopisy už asi píše málokdo. Což neznamená, že Jakub Deml pro nás má význam jako archiválie - je vším možným, jen muzeálním kusem ne, i když to mnozí stále nezjistili. Ale byli i tací, kteří to dobře věděli již za jeho života, bezprostředně.

"Člověk zřejmě čistý a zase podezíravý, směřující do samoty s Bohem a zase zapředený do lidských, přelidských starostí o sebe, svůj osud, své dílo..." To napsal o Jakubu Demlovi v roce 1934 Josef Hora do Českého slova. Ale není nutné pro článek chodit do Klementina - celý je obsažen... no ovšem, v Zapomenutém světle.