Marcipán z Toleda skupiny Druhá tráva je především Slovanská rapsodie z Nashvillu

Na novém albu skupiny Druhá tráva zpěváka Roberta Křesťana, nazvaném Marcipán z Toleda, nechybí dvě písně Boba Dylana. Americký hudebník je pro "nejlepší českou kapelu současnosti" čistým horizontem, po němž jako v emočně silném filmovém obrazu rozvážně tančí šestero muzikantů s hlavami v oblacích a s bosýma nohama v trávě.

K velkému tradicionalistovi a v jisté době zároveň modernistovi se Druhá tráva vrací od svých počátků před dvaceti lety a jeho písním věnovala také jedno z alb, které nazvala Dylanovky.

Hudba je voda

Právě "dylanovský princip", převyprávění tradice současným hlasem, je vlastní i Druhé trávě. Skrze ni prochází hudba - ať už je převzata nebo vlastní - jako věčné médium nezávislé na čase a na člověku. Druhá tráva ji pak už "jen" ohřívá na správnou teplotu, asi jako bojler vodu, která je rovněž médiem věčnosti - zatímco se každý ohřívač jednou porouchá, voda téct nepřestane, nanejvýš si najde jiné koryto.

Hudba je vlastně voda. A bojler Druhá tráva to pochopil dokonale. Z každé písně, kterou kdy svou bezkonkurenční interpretací "ohřál", včetně těch "z Toleda", je cítit hluboké vědomí souvislostí. A je jedno, jakými prostředky k němu tato v základu bluegrassová či newgrassová skupina, respektive její hlava Robert Křesťan, dospěla.

"Pro mě byl bluegrass vždy prostředkem nějakých mimobluegrassových skutečností," vysvětloval Křesťan počátkem devadesátých let, o co mu v písních jde.

Jako kdyby ho teď doplnil banjista Luboš Malina, který se v souvislosti s Marcipánem z Toleda vyjádřil o tom, že se Křesťan v textech vypořádává se smrtí, již v poslední době několikrát zažil ve svém okolí. "Ale celá deska končí nadějí," dodává Malina k titulní a zároveň závěrečné písni alba, z níž vytušíme, že se sladkost marcipánu stává synonymem absolutna a Toledo možná zastupuje ráj.

Není to převratné sdělení, výjimečný je však způsob, jakým "pohrobek Oblomova" Robert Křesťan pracuje s veršem tak, že ho nepředkládá jen coby holý, snadno srozumitelný fakt, ale jako promyšlenou literární výzvu malichernému člověku. Protože my, zbyteční lidé, Oblomovové, stejně jen celý život čekáme na definitivní sladké sousto, které se už nikdy v ústech nerozpustí.

Poutníci do Nashvillu

Druhou trávu založil Robert Křesťan společně s banjistou Lubošem Malinou, když opustili tehdy velmi oblíbenou brněnskou bluegrassovou kapelu Poutníci, která nezapomenutelně interpretovala třeba i píseň Telegraf Road od rockových Dire Straits - mnozí posluchači dodnes tvrdí, že pojetí Poutníků je lepší než originál.

Druhá tráva tuto rozměrnou píseň hraje stále, jako kdyby tím potvrzovala Křesťanova jiná slova po opuštění Poutníků a založení Druhé trávy: "Moje hraní je kontinuální záležitost, jen se změnil obal."

Deska Marcipán z Toleda byla natočena v Nashvillu, tedy na americké půdě, kde Druhá tráva pravidelně vystupuje. O zvuk desky se staral i držitel pěti technických Grammy Richard Dodd, který dříve spolupracoval třeba se skupinou hvězd Travelling Wilburys (George Harrison, Jeff Lynne, Roy Orbison, Tom Petty, Bob Dylan).

Tato mediálně vděčná fakta jsou v jistém smyslu dalším obalem Druhé trávy, protože o skutečné kvalitě Marcipánu z Toleda rozhodují jiné faktory. Jedno je ale jisté - Amerika je pro českou kulturu nepominutelnou inspirací, a to nejen v kafkovském smyslu. Když třeba Antonín Dvořák v roce 1896 dirigoval vůbec první koncert České filharmonie, uvedl na něm kromě Slovanské rapsodie svou ještě čerstvou Novosvětskou symfonii, ovlivněnou jeho zaoceánským pobytem.

Možná je Druhá tráva, vzhledem k virtuozitě (pověstné také pro Českou filharmonii), svému typickému zvuku a vysoké úrovni i schopnosti obstát před zahraničním publikem, jakýmsi déja vu české hudby po jednom století.

Nová deska Druhé trávy zpěváka Roberta Křesťana (třetí zleva) byla nahrána v americkém Nashvillu a o její zvuk se staral držitel pěti technických Grammy Richard Dodd. Kromě nových původních písní obsahuje i dvě od Boba Dylana. Foto: Universal Music