Svérázný Skála zahajoval svou výstavu v Plzni

Činorodost Františka Skály (1956) je pověstná. Jako výtvarník vytváří krásné sochy a objekty z přírodnin a opotřebovaných věcí, jako performer ze sebe sype přímočaré glosy a při svých hudebních vystoupeních baví náruživým tanečně-zvukovým projevem. S jeho dominantní rolí vizuálního umělce se můžeme ještě do 11. září setkat na profilové výstavě v Galerii města Plzně.

Práce Františka Skály jsou krásné v klasickém smyslu slova. Jeho sošky "rehabilitují" celkem neestetické věci, jako jsou součástky rozbitého mobilu, holicího strojku nebo zlomenou střenku nože. Tento přístup se už dávno stal všeobecně akceptovaným a dokonce populárním. Kdyby František Skála nenacházel stále nové, překvapivé asociace a kdyby neuměl svým sochám vtisknout emoční náboj, bylo by estetizování starých věcí už docela okoukanou záležitostí.

Ale ani poučený návštěvník, který viděl všechny velké Skálovy přehlídky včetně retrospektivy v Rudolfinu, se nakonec neubrání pocitu překvapení. Skála znovu ukazuje, že kvalitu současného umění nemusí potvrzoval komplikovanost.

V expozici se prolínají starší práce s novými. Je tu koketní akt krásné dívky na možná šedesát let starém diapozitivu, který prý Skála nalezl na newyorském chodníku. Fotografii zarámoval do velmi zdobného rámečku oblepeného lístky dřišťálu, rostliny, kterou se v Mexiku zdobí parte. Přesladce ozdobená nahotinka se vymyká jednoznačnému zařazení. Skála pod ni připsal větu: Jak asi ta dívka vypadá dnes?

Vtipnou reminiscencí je série obřích plastových hřebenů, jejichž držadlo má tvar mladého frajera s načesanou vlnou. Je to zároveň pocta "neznámému výrobci" krášlicí pomůcky, jež v šedesátých letech často trčela mladíkům ze zadní kapsy kalhot. Účes zvaný "na Emana", jak ho znázorňuje hřeben, si oblíbil i sám autor. Mohutnou vlnu si načesal i na zahájení plzeňské výstavy, kterou otevřel performancí připomínající náboženský rituál.

Výstava, která zabírá všechny prostory galerie včetně sklepení, ukazuje i méně známou tvorbu Františka Skály. Jsou tu závěsné obrazy, například série Krajiny z bezčasí, které připomínají čínské tušové kaligrafie.

Ani v Plzni nechybějí Skálovy pověstné sošky a objekty z nalezeného haraburdí, oprášené, svérázně vyspravené v překvapivě přiléhavých rolích. Jejich druhý, umělecký život se jeví jako happy end, osvobození, neboť autor věří, že věci mají duši. Divák musí souhlasit. Drobná soška poskládaná z vypsaných náplní do propisky, křivého cédéčka a dalších těžko identifikovatelných součástek má název Pozdě k ránu. A opravdu, nelze v ní nevidět nejistý krok smutného flamendra, který se na své cestě domů opírá o pouliční lampu.

Výstava Františka Skály v Galerii města Plzně

Dalších 6
fotografií

Plzeňská výstava představuje i pověstný cyklus kytar sestrojených ze samorostů a umělých součástek. Kytary mají i jména, je tu kytara Sloní, Kladivo, Topol nebo podle folk-rockové kapely Čechomor. Dojemné jsou sochy z přírodnin, například Muž s prázdnou náručí, jehož vztažené ruce - větvičky - připomínají postoj pakobylky.

Skálovu velkoformátovou tvorbu zastupuje třináctimetrové Tykadlo, obří samorost zvýrazněný dramatickým nasvícením. Sklepení galerie zaplnily detailně propracované hlavy, které Skála vytvořil v roce 2003 z mořských řas.

František Skála původně vystudoval televizní a filmovou grafiku na VŠUP. V roce 1987 spoluzaložil skupinu Tvrdohlaví, účinkoval v divadle Sklep. Prošel několika hudebními uskupeními, v posledních letech vystupuje spolu s designérem Alešem Najbrtem a malířem Jaroslavem Rónou v triu Tros Sketos.

Skála se stal v roce 1991 laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, o dva roky později podnikl pěší pouť do Benátek na světovou přehlídku současného umění. Tam vystavil své deníky z cesty, která byla dlouhá 850 kilometrů a trvala pětadvacet dnů.

František Skála - performance na vernisáži v Plzni