Milena Dopitová vyšívá do kaktusů srdíčka a chystá svatební hostinu bez hostů

Dívat se, jak dvě ruce sešívají dužnaté lístky vánočního kaktusu, je trýznivé. Je nepříjemné sledovat, jak jehla propichuje zdravou rostlinu, ale ještě náročnější je vůbec vydržet desetiminutovou podívanou, při níž neobratné prsty konečně vyšijí do kaktusu tři srdíčka.

Co chce tím videem umělkyně Milena Dopitová říct? A proč se divák nechá takhle trápit?

Profilovou výstavu přední české konceptualistky pod názvem Ještě chvíli se zdržím připravila Moravská galerie v Brně. Přehlídka potrvá do 9. října.

Videa Mileny Dopitové s neodolatelně poetickými názvy jsou jako trenažery meditace.

Zaujmou svou neobvyklostí, jsou prostá jakýchkoli efektů, místo třaskavé pointy nabízejí soustředění, očistu a především - pokud divák neztratí trpělivost - i malé poznání.

Jako například video s názvem Je tak pozdě, že je brzy. Skrytá kamera sleduje dění na balkonech rekreačního hotelu. Rodiče, kteří si nemají co říct, si moc nevšímají ani svých dětí, dva muži sedí u prázdného stolu, jeden si nervózně "bubnuje" do nohy, kuřačka si mechanicky, bez požitku zapaluje cigaretu.

Lidé, užívající si svou dovolenou, nevypadají dvakrát šťastně, spíš znuděně nebo otráveně.

Možná jsou zaskočeni zjištěním, že jejich nudné životy se ani v rajském, katalogy vychvalovaném prostředí nezměnily.

Podobných "dokumentárních" filmů ale na výstavě víc není. Ba co víc, na žádné další práci se už člověk neobjevuje.

Dopitová sice stále vymýšlí svérázné komentáře na téma lidských vztahů, emocí či nepochopitelných zvyklostí, ale dává přednost symbolickému vyjádření.

Například v práci nazvané Navždy tvá instaluje na podstavce místo soch živé rostliny v květináčích a jejich krásné listy ovíjí koráli.

Výsledek je výrazně estetický, ke kytkám ale nemilosrdný. Představuje to snad zvyklosti dívek, které se pro krásu téměř mrzačí, nebo pocit žen, které prožívají vztah navenek dokonalý, který je však dusí a svazuje? 

O touze po sounáležitosti nebo rodinném zázemí vypovídá bělostná instalace hned u vchodu do expozice. Pět stolů obklopených židlemi je pokryto bílým ubrusem, který sahá až na zem.

Také židle, kterých je příliš mnoho, jsou naaranžované v bílé látce. Podivná svatební hostina bez svatebčanů. Místo slavnostní nálady na diváka, kličkujícího mezi stoly, dosedá tíseň.

Jednoduchá stolní instalace nazvaná Ještě chvíli se zdržím je nejsilnější prací přehlídky. Patrně se zařadí k nejdůležitějším dílům Mileny Dopitové, například vedle osm let starého souboru videí a fotografií nazvané Sixty Something.

Ten byl k vidění na právě skončené výstavě Já, bezesporu v pražském Rudolfinu. V projektu Sixty Something (Přes šedesát) Dopitová podnikla osobní exkurzi do stáří.

Spolu se svou sestrou – dvojčetem – se nechala nalíčit jako stará žena. V tomto převleku spolu tančí nebo hrají na klavír. Nijak se nepitvoří, nehrají si na "bolavé klouby". O to plastičtěji se jejich proměna podařila, tím pronikavěji se s ní ztotožňuje i divák.

Výstava v brněnském Pražákově paláci přesahuje i do stálé expozice Uměleckoprůmyslového muzea. V části věnované rokokovému porcelánu je umístěna její zvuková instalace. Dopitová nehmotně, přitom přímočaře atakuje lidské emoce.

"Miluju tě ještě víc, když tu nejsi, protože o tobě můžu snít," pronáší dívčí hlas jen co návštěvník projde kolem první vitríny se zdobeným porcelánem – čímž aktivuje fotobuňku – a přidávají se další, nesouvislé vzkazy: "Můžu u tebe bydlet?" "Neumíš se rozhodnout, napůl muž a napůl žena..."

Práce Mileny Dopitové působí mírně a vyrovnaně, jsou na první pohled krásné, ale zároveň umíněné tím, že mají potřebu stále analyzovat. Je v tom něco tuze ženského.

I když Dopitovou většinou nezajímají feministická témata, pro svůj vemlouvavý, neagresivní styl bývá řazena mezi výrazné feministické umělkyně.