Martin Huba zviditelnil v adaptaci Ingmara Bergmana démony z divadelního zákulisí

Ingmar Bergman uměl jako málokdo nahlížet do temných zákrut bytí i mezilidských vztahů. Ve svých filmech často poukazoval na rozdíly mezi neprostupnými maskami a autentickými tvářemi. Divadlo s jeho magičností i pachutí šmíry pro něj znamenalo symbol rozporného světa, kolísajícího mezi ušlechtilostí a pokleslostí.

To vše se zrcadlí i v jeho televizním snímku Po zkoušce (1984), v němž je stárnoucí režisér konfrontován s mladou herečkou a její rozvrácenou matkou.

Od kontrabasu k Hamletovi

Text švédského génia - znamenitě přeložený Zbyňkem Černíkem - nově vyložil známý slovenský herec a režisér Martin Huba v inscenaci, jež patří k vrcholům letošní sezony pražského Divadla v Řeznické. V sálku pro necelých sto diváků rozehrál drama o hereckém převtělování a režisérských manipulacích, ale i o úskalích partnerství a neúprosně plynoucím čase.

Inscenaci Po zkoušce rámuje jednoduchá scéna, které dominuje omlácená bedna na harfu. Hlavní figura dramatu - režisér Henrik Vogler - si ale v úvodu pohrává s kontrabasem, na němž předvádí možnosti komunikace s divákem. Po jeho následující, hamletovsky motivované úvaze o duchu divadla vstoupí do zkušebny mladá herečka Anna, která pod Voglerovým vedením studuje ústřední part Strindbergovy Hry snů. V jejich dlouhém dialogu se mísí profesní drezura s psychoanalytickou seancí i s dráždivým milostným duelem.

Režisér a jeho nástroje

Suverénní Martin Huba ztvárnil Voglera jako charismatického mentora, který o divadle hodně ví a své zkušenosti dokáže i poutavě sdělovat. Svou mladou žačku poučuje o všem možném - o magii herectví, svévolném znásilňování klasiků ("Sáhnout si na Ibsena může každý blbec, ale zneuctít Mozarta si neodváží nikdo") i o předstírání na jevišti a v civilu.

Annu chce přimět k maximálnímu výkonu a zároveň se před ní předvádí jako sarkastický, samotářský i lehce bolestínský světák. Se svou kultivovanou slovenštinou, vytáhlou postavou a dlouhýma rukama, s nimiž svět kolem sebe ovládá jako loutkář, zosobňuje oduševnělého tvůrce i sebestředného manipulátora.

Skvělá Lucie Štěpánková připomíná líbezný nástroj, zatím sice nevyhraný, dosud však nezkažený rutinou ani životními prohrami. Její Anna balancuje mezi snahou o poznání, hereckými ambicemi, despektem vůči matce a roztomilou koketérií se svým obdivovaným učitelem.

Retrospektiva se stárnoucí herečkou Rakel (v dravě živočišném podání Ilony Svobodové) ukazuje, co by se z její svéhlavé dcery časem mohlo stát. Tato alkoholem zdeptaná heroina, jež se zoufale snaží zachovat zbytky noblesy, škemrá u Voglera o sex i o roli. Kolísá mezi drastickou upřímností a záchvaty hysterie a ze scény odchází příznačně svázaná ve svěrací kazajce.

Mezi pravdou a přetvářkou

Nápaditá inscenace Martina Huby nabízí zasvěcenou esej o divadle i nemilosrdnou anamnézu existence v jeho čarovném i ničivém zakletí. Civilní zpovědi volně přecházejí do pasáží z citovaných her, hovory o tvorbě přerůstají do pikantního erotického dusna i do vášnivých hádek, provázených fackami a vulgárními kletbami. Neforemné pouzdro funguje jako dveře pro klíčový výjev ze Strindberga i jako postel pro milostné hrátky. Intimní zákulisí divadla se prolíná s veřejným jevištěm, kde publikum dychtivě sleduje každý detail.

V podtextu drsného dramatu s přídechem černé grotesky, jež se v prologu vynořuje ze tmy ve světle rozkývané lampy, se skrývá i úvaha o paradoxech prožívání času. Minulost vstupuje do vyprávění ve vzpomínkách i v retrospektivě se zchátralou Rakel.

Budoucnost se hlásí ve zmínkách o smrti a rozkladu, ale hlavně ve Voglerově vtipném monologu o tom, jak jejich počínající vztah s Annou dopadne za pár týdnů. A přítomnost - plná nadějí, obav, výlevů upřímnosti i teatrálních přetvářek - jako by mezitím aktérům unikala mezi prsty. Omšelá divadelní zkušebna tak znázorňuje omezený prostor našich životů, v nichž se stejně jako Bergmanovi a Hubovi antihrdinové potácíme mezi pravdou a zdáním.