Nechci diváka, který považuje Muže v naději za film desetiletí, říká režisér Petr Zelenka

Netají se kritickým postojem ke korporacím, ale ani lehce podvratným nadšením z toho, že mohl pro jednu z nich pracovat. Po letech v divadle kývl režisér a scenárista Petr Zelenka na nabídku HBO natočit českou verzi v zahraničí osvědčeného seriálu Terapie, který má dnes premiéru.

HN: Se seriálem Terapie jste jako režisér spojovaný hlavně vy, přestože se na něm podíleli i Marek Najbrt a Jaroslav Fuit. Jak spolupráce fungovala? Kdo měl navrch?

Hierarchie byla trochu zamotaná a rozhodně jsem nestál nejvýš. Nade mnou byla Tereza Polachová, která měla právo veta. Nad ní byl pak Marc Lorber, americký supervizor. Pro sebe jsem chtěl do titulků označení hlavní dramaturg, protože přesně to jsem dělal. Koordinoval jsem příběhy, byl jsem ve studiu, i když točil jiný režisér, dával jsem pozor, aby to celé navazovalo, byl ve střižně.

HN: Jaká specifika měla práce pod dohledem amerického supervizora?

Byl jsem úplně nadšený z toho, že konečně pracuju pro nějakou korporaci...

HN: Vy, který nemáte korporace rád?

No jasně, říkal jsem štábu, představte si, že sedm pater nad vámi sedí někdo jako Rupert Murdoch a vůbec neví, že existujete. To mě bavilo. Samozřejmě je to ale někdy absurdní. Hlavní snahou jakékoliv korporace je, aby mohla o všem rozhodovat, ale zároveň, abyste i za rozhodnutí, která udělá, nesla zodpovědnost vy. Naštěstí ale do hry vstoupil lidský rozměr a vzájemná důvěra. Taková ta pravidla mlčenlivosti nebo kdo bude co schvalovat a jak si budem rekomando doručovat verze textů, se v podstatě nedají dodržet. Natáčení jde strašně rychle. Není čas případně dohledávat, kdo a kdy udělal chybu. Všechno vznikalo po dohodě.

HN: Byl jste někdy na koberečku?

Nebyl. Nebo alespoň ne kvůli obsahu. První týden jsem šel na kobereček kvůli tomu, že jsme spotřebovali moc proudu.

HN: Co jste vyváděli?

Vyráběli "sluníčko" v ateliéru. Ale přitom jsme pracovali s replikou přesně toho domu s obrovskými okny, který si Marc v exteriérech vybral. On ale říkal, že je to náš problém. Nakonec jsme tu spotřebu nějak snížili.

HN: Váš otec pracoval jako scenárista u seriálů F. L. Věk nebo Sňatky z rozumu. Inspiroval jste se jeho prací?

Obecně vzato mne nejvíc inspirovaly Sňatky z rozumu. Jsou plné silných scén, které fungují samy o sobě, ale mají i společenský a historický přesah.

HN: Bavil jste se s rodiči o práci na Terapii?

Bavil, ale tam nebylo moc co řešit. Od původního formátu jsme se příliš neodchylovali. Občas jsme přehodili posloupnost událostí v ději, a scény pak jinak gradovaly. Nebo jsem trochu změnil postavy. Rodičům jsem ale pouštěl některé americké díly. Máma říkala, že jí to přijde zajímavé.

HN: Kdysi jste se zmínil, že se projekt od projektu vyčerpáváte, že každý váš další film je o něco horší než ten předcházející. Pořád tenhle pocit máte?

Mám a vlastně jediná finta, jak s tím bojovat, je pracovat v jiných médiích, kde můžu začít na laťce, o které nevím, jak je vysoká. U seriálu to nemůžu posoudit, ale předpokládám, že další seriál bude samozřejmě horší.

HN: Jiná otázka je, jestli je pak vůbec možné vrátit se do starého média. V souvislosti s vámi se mluvilo za poslední léta o několika filmech - o Nejlepších filmech našeho života, o F 5,6 a teď o Ztraceni v Mnichově. Zatím se ale žádný z nich nerealizoval.

Nejlepší filmy našeho života už nikdy nevzniknou. Sešlo i z F 5,6. Teď pracuji na Ztraceni v Mnichově, o papouškovi Édouarda Daladiera, kterého přivezou Francouzi do Česka na výročí mnichovské dohody, aby o ní něco řekl, a celé se to zvrtne. Takže mi leží v šuplíku tři scénáře, což je vlastně docela dost. Divadelní hry se mi daří realizovat, s filmy je to horší. Doufám ale, že Mnichov nakonec vznikne, i když je pro mě film taková občasná kratochvíle. Čekáme teď, co se vyvine ze strany České televize. Bez celoplošné televize nemá cenu se do takového projektu pouštět.

HN: To zní pesimisticky. Jeden zahraniční kolega se mě nedávno ptal, jak to že nejste vidět a jestli už jste film úplně nevzdal?

Zatím ještě ne, uvažuji, že si zkusím v budoucnu něco produkovat sám. Časem to vzdám určitě. Čím jste starší, tím je povolání režiséra směšnější.

HN: Jak to myslíte?

Jednak se doprošujete o peníze a ani samotné fungování na place není příliš důstojné. Pobíháte, dáváte povely. Navíc lidi film zajímá míň a míň. Celá výroba je mnohem pracnější, ale životnost filmu mnohem kratší. Dřív jsem vyrobil za tři měsíce film, který byl v kinech dva roky. Teď dělám dva roky film, který je v kinech tři měsíce, a reakce, ať už je jakákoliv, je v porovnání s vámi investovanou energií slabá. Posledních deset let mi přijde, že film je vlastně extrémně nevděčné médium. Po Roku ďábla jsem z výsledku už nikdy neměl kompletně dobrý pocit. Že bych natočil film, který se mi líbí, a zároveň ten film měl ohlas, jenž by mi přišel adekvátní.

HN: Jste ješitný?

Jsem, asi jo.

HN: Vám strašně záleží na odezvě publika, že ano?

A nejen to. Já navíc chci, aby se moje filmy líbily lidem, kterým se nebudou líbit filmy, které já nemám rád. Chci, aby kino hrálo jen moje filmy. Divák, který považuje Muže v naději za film desetiletí, tak takového diváka já nechci.

HN: Tím, že vyklidíte pole, protože máte nějakou utopickou představu o odezvě, ale vezmete teoreticky divákovi šanci, aby se mu líbilo i něco jiného než jen Muži v naději.

Vyklízení pole je ale problém celého západního světa. Mainstream převážil takovým způsobem, že nezůstala žádná naděje. Dřív jste měla Vesničku mou střediskovou, na kterou přišly miliony, ale nikdo s tím nekalkuloval. Bylo to překvapení, i když se tušilo, že scénář Zdeňka Svěráka bude asi mít úspěch. Vedle toho vznikaly filmy, na které přišlo padesát tisíc lidí, a taky byly výborné. Dneska máte ty nůžky úplně otevřené. Už se předem ví, jak má úspěch vypadat. Na většinu filmů přitom nechodí ani tolik lidí, aby se vyplatilo dávat je do kin. Hranice na pokrytí nákladů na distribuci je asi sto tisíc diváků. Když přijde 95 tisíc, tak jste si film mohla pouštět doma.

HN: Oba vaši rodiče pracovali v československém filmu, jak vidí současný český film?

Nezlomili nad ním hůl. Což je na nich hrozně hezký. Až dojemně se ho snaží sledovat. Hlavně máma.

HN: A vy?

Naprosto mě třeba zaráží názor českého diváka. Spousta lidí v internetových debatách obhajuje špatný film slovy: "Na to, že to měl být tak špatný film, tak to nebylo tak hrozné." Jakmile si začnete o něčem myslet, že to je póvl, a pak jen oceňujete, že to zas takový póvl nebyl, tak to je sebevražda. Nejde totiž jen o kvalitu produkce. Vůbec nechápu, jak český divák uvažuje. Proč chodí na filmy, o kterých si předem myslí, že budou blbé. Myslí si o sobě, že je blbec? A tím, že to nebylo úplně blbé, tak ani on není úplně blbý? Divák musí být maximalista.

HN: Takže vinu za stav českého filmu nese divák?

I on. Divácká obec spoluurčuje, co se produkuje. V Česku nastal od nástupu komerční televize na trh plíživý úpadek vkusu. Jakmile totiž začne vysílat soukromá televize, musíte vytvořit mechanismy, které jí budou zabraňovat v primitivizaci vkusu diváka. To se nestalo a filmový divák teď v kině vyhledává v podstatě televizní zábavu.

HN: Máte pocit, že musíte napravovat svět, přesvědčovat o svém názoru?

Mám. Tvůrce má podle mě povinnost bavit diváka a zároveň pracovat na zlepšení jeho vkusu. Má divákovi prezentovat určité názory, ale má to dělat citlivě, aby divák neměl pocit, že ho poučuje.

HN: Plánujete film o Mnichovu, k českým dějinám, kultuře a národu se vyjadřujete často. Řekl byste, že jste patriot?

Záleží, čím budete patriotismus poměřovat. Tím, že bych šel za Česko bojovat? Mám rád český jazyk, kterým se živím. Na druhou stranu nemám rád český vkus, třeba v architektuře. Ale asi jsem patriot. Mnichov mě zajímá extrémně. Při čtení knihy Jana Tesaře mě nejvíc šokovala jeho teze, že se český národ nepodílí na svých dějinách. Což mi vlastně pomohlo pochopit i jiné události.

HN: Které?

Třeba sametovou revoluci. Měl jsem vždycky pocit, že není možné, aby se události takhle seběhly. My jsme se v té situaci ocitli jako národ bez vlastního přičinění a pak jsme z ní nic nevytěžili ani nevyvodili. Když studujete historické události, tak se to opakuje. Češi mají pár intelektuálů, kteří za národ "psali jeho dějiny", a národ je pak buď kritizoval nebo pochválil. Ale sám se na své historii podílel minimálně. Národ pak řekl, jestli má Masaryka rád nebo ne, a co by mu případně vyčetl, ale sám se podílel minimálně.

HN: Není to ale tak, že nikde se většinová společnost na ničem nepodílí?

Myslím, že ne. Třeba Němci tu stejnou revoluci prožívali úplně jinak. To platí i pro fašismus. Nejdřív se v něm ve třicátých letech angažovali a pak se jím až do sedmdesátých let vážně, sebereflexivně zabývali jako vlastním selháním. Nemávli nad minulostí rukou. Češi se nikdy v ničem neangažovali a pak to ani nereflektovali, protože měli pocit, že tomu stejně nikdy nevěřili. Neříkám, že to je dobře nebo špatně. Jen je to škoda.

HN: Vaší ambicí u Ztraceni v Mnichově je prý změnit pohled na to, jak se Češi dívají sami na sebe. Leží vám na srdci nějaká další událost, na kterou si chcete posvítit?

Ale, já si na nic tak úplně nesvítím. Jde vlastně o svědectví papouška.

HN: Takže si tak trochu ironicky svítíte...

Protože naše historie vážně reflektovat nejde. Jiné historické téma ale nemám. I když, sametová revoluce by stála za zpracování, ale ve vážné podobě to nejde, a žádné velké komediální možnosti asi také neskýtá.