V rejstříku Rothových úvah zaujímá první místo Hitler. Potom Bůh a Goebbels

Nemělo Rakousko mnoho takových přímluvců, jako byl Joseph Roth (1894-1939), spisovatel, žurnalista, autor nesmrtelného románu Pochod Radeckého a dalších jedinečných próz jako Job či Falešné závaží.

Autorovo rakušanství je jednak antiněmecké, jednak monarchistické.

Z čehož plyne, že dějiny uchystaly Josephu Rothovi dva smrtelné údery - v roce 1918 v podobě rozpadu jeho milovaného mocnářství a v roce 1938 tím, že zbytkové Rakousko bylo pozřeno nacistickým Německem.

O rok později ho v pařížském exilu zastihuje smrt, která je jednak předčasná - upil se -, jednak milosrdná, neboť kdyby se tak stalo o rok později, byl by Joseph Roth nucen pocítit dějinný úder číslo tři - v podobě německého vpádu do Francie.

Hitler, Bůh, Goebbels, Ježíš

Výbor Rothovy publicistiky Filiálka pekla na zemi se týká let 1933-1939, kdy autor, opustiv Berlín, žije v Paříži. Jde buď o články do exilových časopisů, dopisy Stefanu Zweigovi či nepublikované úvahy z pozůstalosti.

Témata krouží hlavně kolem němectví, židovství, rakušanství, smyslu emigrace, ale dochází i na věci vyššího řádu, jako jsou otázky náboženské či ty, které se týkají místa a smyslu spisovatelské práce.

Obraz o tom, kam Joseph Roth svým psaním cílí, skýtá jmenný rejstřík. V něm nejvíce položek zaujímá Hitler, následován Bohem (Jehovou), poté Goebbelsem a Ježíšem Kristem (Vykupitelem) - v dalším sledu to je rakouský premiér Dolfuss, Thomas Mann, Nibelungové, Stefan Zweig a Richard Wagner.

Už toto rozestavení základních "hráčů" svědčí o tom, že se tu hodně polemizuje a že perspektiva, kterou se tak děje, není toliko pozemská. Rothovo odmítání novoněmeckého nacistického pohanství je zcela nekompromisní. Stavu po roce 1933 spisovatel namnoze dohledává historické důvody a hodně času tráví i rozborem německé mytologie.

Uznejme svoji porážku

Údery proti tomu všemu Joseph Roth vede přímo, často až s pamfletistickou útočností. Třetí říše je filiálkou pekla na zemi. Své schytává zejména Goebbels, který autorovi představuje zcela největšího ničemu. Za vědomý žert považuje, že "první ministr propagandy kulhá".

Ruku v ruce s tímto rapsodickým hněvem, který nezřídka dosahuje až spílačských tirád, jde velmi racionální hodnocení situace po roce 1933. Karty jsou rozdány, víme, kdo je kdo.

Zejména Židé by měli být prosti iluzí, neboť oni jsou prvními, koho "furor teutonicus" postihuje. Tedy "uznejme svoji porážku", nechlácholme se, že to bude lepší, nepaktujme se s barbary... A pokud by si i někdo z ušlechtilých humanistů myslel, že třetí říše se zastaví u Židů, tak chyba lávky: "Tím, že zde likvidují Židy, pronásledují Krista."

Autor tvrdí, že bez Luthera by nebyli ani Hegel a Marx - a i v Nietzschovi "je možno rozpoznat protestanta přestrojeného za pohana".

Naše nynější krize

Rothova publicistika není jen pokračováním Zolova "žaluji", ale snaží se být tak trochu i masarykovskou analýzou "naší nynější krize" či Černyševského návodem "co dělat?".

Je nutno zachránit pravou německou tradici, což musí učinit především Rakousko. Odhodit každý rozdělující patriotismus. Z pozice "prorockého pesimismu" se upnout k hodnotám, které nelze najít na tomto světě.

Dostáváme velmi pěkně uspořádanou a připravenou knihu s instruktážním úvodem i obsáhlými vysvětlivkami. Nicméně je třeba se ptát, proč tato kniha vyšla zrovna v edici Paměť, když jde o texty úvahové?

Edice Paměť přinesla několik mimořádných počinů a už tak je vedena dost širokou stopou. Proč ji ještě rozšiřovat?