S mimořádným úspěchem a několikaminutovými ovacemi vestoje v neděli ve vyprodané Dvořákově síni Rudolfina zazpívala slavná italská mezzosopranistka Cecilia Bartoliová. Tak jako v červnu při svém pražském vivaldiovském programu Bartoliová ohromila a publikum ji dlouho nechtělo pustit z pódia.
"Večer v české metropoli měl všechny atributy neopakovatelnosti – jak v očekáváních, tak ve výsledku a v zážitku z tohoto setkání," zhodnotil koncert spolupracovník HN Petr Veber. "Publikum bylo opět svědkem neuvěřitelných tónových běhů, trylků a dalšího vynalézavého zdobení melodií, prezentovaného s nakažlivou radostí a energií."
To nejtěžší pro lidský hlas
V doprovodu italského souboru Il Giardino Armonico a dirigenta Giovanniho Antoniniho přednesla Bartoliová netradiční program barokní hudby, který vycházel z jejího úspěšného alba Sacrificium, oceněného cenou Grammy.
Podobně jako před třemi dny v Bratislavě uvedla tvorbu kastrátské školy neapolského skladatele a impresária Nicoly Porpory. Zazněla i Händelova árie Lascia la spina nebo árie z Broschiho opery Merope.
"Ať žije nůž, evviva il coltellino!" I ve světě módních trendů a erotiky jedenadvacátého století přežívá fenomén fyzického zneužívání. Jistě by dnes působilo skandálně, kdyby při přehlídce kolekcí v Paříži nebo Milánu některý z návštěvníků vykřikl: "Evviva l'anoressia, ať žije anorexie!" Nikoliv však v divadelních domech osmnáctého století.
Horlivá volání o slavě nože se musely v barokních operních domech ozvat snad tisíckrát, přestože neexistoval drsnější způsob, jak vyjádřit propast mezi vokálním umem kastrátů a krutostí, jež na nich byla spáchána. Ženské hlasy byly z kostelů vykázány prakticky od 4. století našeho letopočtu na základě jednostranného výkladu listu Korintským, kde apoštol Pavel napsal: "Ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon." Jejich místo zaplnili mladí muži a falzetisté, ale ti prý často "vydávali nehezké zvuky". Se stoupajícími nároky na virtuozitu a polyfonii proto začali být využíváni kastráti. V římských kostelech zpívali všechny sopránové a altové party od roku 1600 po celá tři další století.
Z bookletu k albu Sacrificium
Tato hudba představuje to nejtěžší, co kdy bylo pro lidský hlas napsáno, nejen díky nesmírné virtuositě, kultivaci zpěvu i frázování.
Mimořádné pěvecké techniky pětačtyřicetiletá Bartoliová naprosto ovládá, zazpívala árie s vášnivými s girlandami ozdob i klidné kantilény v nejnižší dynamice, při nichž se až tajil dech.
Radostná v dobovém oblečení
Posluchači ji oceňovali potleskem, dárky i kyticemi, ona se odměňovala emocemi, virtuositou a nezapomenutelnou show.
Výkon Bartoliové, které se přezdívá La Gioiosa (radostná, plná radosti) umocnilo i její dobové oblečení, jež ke konci korunovala rudou řasenou vlečkou s velkým límcem z peří.
V závěru při odchodu do zákulisí ji efektně odhodila.
Program zvaný Sacrificium neboli Oběť vypráví příběh kastrátů, z dnešního pohledu zmrzačených mužů, kteří se v mládí podrobovali nehumánnímu zákroku, aby si i po mutaci uchovali vysokou hlasovou polohu v altu a sopránu.
Krása spojená s krutostí
"V Itálii byly kastrovány tisíce chlapců ročně. Většina pocházela z chudých poměrů, ale dělali to v naději na velkou kariéru," vysvětlila Bartoliová pro magazín Harmonie.
"Byli to kultivovaní, vzdělaní lidé, kteří studovali nejen hudbu, ale také filosofii, hráli na několik nástrojů, komponovali. Chtěla jsem ukázat krásu hudby spojené s kastráty, ale i krutost toho všeho."
Podrobnou recenzi vystoupení Cecilie Bartoliové čtěte v úterním vydání Hospodářských novin.
Cecilia Bartoli - trailer k DVD Sacrificium
Cecilia Bartoli - trailer k DVD Sacrificium
