Tomáš Glanc

Souostroví Rusko

Revolver Revue

SITUAČNÍ ZPRÁVA

Tato kniha obsahuje portréty sedmnácti umělců, kteří výrazně ovlivnili ruskou kulturu posledních zhruba dvaceti let. Pro jejich výběr bylo určující, nakolik právě v tomto období vytvořili díla významně spoluutvářející a zároveň reflektující ruský kulturní prostor. Proto nebyli zahrnuti například tvůrci, kteří po roce 1990 sice umělecky pracovali a rozhodně spoluurčili kulturní profil doby, ale těžiště jejich poetiky leží v předcházejících obdobích – třeba prozaik Alexandr Solženicyn, básníci Gennadij Ajgi, Dmitrij Prigov nebo Jelena Švarc, malíř Ilja Kabakov, divadelníci Lev Dodin nebo Roman Vikťuk či filmový režisér Alexandr Sokurov. Kniha nechce být přehledem důležitých kulturních jevů v prvních dvou desetiletích po sovětské éře; představuje vhledy do poetiky některých umělců, kteří se v letech 1990–2010 teprve naplno objevili na scéně.

Jiný autor by je vybral odlišně; individuální volba je tu při všem riziku jedinou možností výběru, byť způsobuje frustraci i tomu, kdo vybírá, protože vztahy mezi různými uměleckými obory a jejich představiteli uvádí do umělého, potažmo hierarchického vztahu. Rozdíl mezi umělci, pojednávanými zde v samostatných kapitolách, a dalšími tvůrci, jimž by při větším rozsahu knihy nebo jiném výběru byla věnována stejná nebo i větší pozornost, není ovšem rozdílem selektivním, nýbrž představuje výchozí rozvrh určený k diskusi a nezbytně předpokládající alternativní pohled.

Hlavním cílem knihy je naznačit významné rysy pole, v němž se popisované tvůrčí cesty utvořily a rozvíjejí. Preference a poměřování významu záleží na každém jednotlivci a absence kritérií v tomto ohledu přesvědčivých je nutnou daní zvolené koncepci. Následující poznámky přibližují některé okolnosti, které se od konce 80. let v Rusku podílely na dění v různých uměleckých oblastech, a připomínají některé osobnosti, jež ruskou kulturu tohoto období podstatně ovlivnily, i když jim v knize nejsou věnovány samostatné kapitoly.

PŘEFORMÁTOVÁNÍ KULTURNÍHO POLE

Kulturní život v Rusku se během 20. století dvakrát opravdu radikálně proměnil. Poprvé po bolševické revoluci 1917, podruhé za tzv. perestrojky, v době, kdy byl generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Michail Gorbačov. Ten se sice o umění příliš nezajímal, ale jeho strategie „glasnosti“ postupně vedla k odstranění cenzury. Nové impulsy začaly v druhé polovině 80. let do kulturního pole proudit ze čtyř stran:

Zaprvé neřízené rehabilitace aktualizovaly značné, různorodé množství děl a autorů, kteří sice už nebyli bezprostředními aktéry stávajícího kulturního dění, ale jejich práce i oni sami se jimi stali právě jako rehabilitovaní a někdy heroizovaní navrátilci – u některých byla revidována jejich sovětizovaná reputace, u jiných bylo možné vůbec poprvé zveřejnit to, co se dřív nepublikovalo, respektive co bylo dostupné jen v samizdatových a zahraničních vydáních. Týdeníky Ogoňok (Ohníček), Moskovskije novosti (Moskevské zprávy), Litěraturnaja gazeta (Literární noviny), tlusté časopisy, ale i deníky, rádio a televize přinášely denně nové položky kulturních dějin, které přestali řídit ideologové komunistické strany. Historiograficky reinterpretace podporovaly například almanachy Minuvšeje (Minulé; v letech 1986–1999 vyšlo 25 objemných svazků) s odborně redigovanými publikacemi pramenů.

Začaly se nově psát dějiny ruské avantgardy (za tím účelem vzniklo celé nakladatelství Gileja /Gilea/ pod vedením Sergeje Kudrjavceva, laureáta významné Ceny Andreje Bělého za rok 2010 v kategorii literárních projektů), ale i modernismu a dekadence – takzvaného stříbrného věku. Pozdní avantgarda, autoři kolem Daniila Charmse (Alexandr Vveděnskij, Leonid Lipavskij aj.), se stala významnou kapitolou kulturních dějin, vyšla dříve zamlčovaná nebo cenzurovaná díla Andreje Platonova, Michaila Zamjatina, Osipa Mandelštama, Velemira Chlebnikova, Varlama Šalamova, Vasilije Grossmana, Michaila Bulgakova. Soukromé i státní a polostátní galerie pořádaly často vůbec první oficiální výstavy autorů, kteří byli už zároveň klasiky. Invalidní paměť sovětské kultury se postupně léčila, začal dlouhodobý proces rozpomínání se na její vytěsněné nebo zapomenuté složky.

Zadruhé se celé rozsáhlé kontexty do Ruska přesunuly ze zahraničí. Autoři, kteří emigrovali, nemohli v SSSR až na výjimky před perestrojkou publikovat. Nyní se postupně vydávala díla Vladimira Nabokova, Vladislava Chodaseviče, Josifa Brodského, Andreje Siňavského, Saši Sokolova, Jurije Mamlejeva, Eduarda Limonova. Kulturní život ruského zahraničí se pokusil o návrat do Ruska prostřednictvím repatriace „tamizdatových“ publikací, což však většinou zkrachovalo, jako v případě rusko-francouzského vydávání časopisu Kontinent, který kdysi za německé peníze v Paříži vedl prozaik Vladimir Maximov. Neujalo se ani postsovětské pokračování časopisu Sintaksis (Syntaxe), tradičně polemického vůči převážně vlastenecky orientovanému Kontinentu.

Vydavatelka Marija Rozanova, manželka spisovatele a disidenta Andreje Siňavského, ohlásila definitivní konec činnosti v roce 2001. Naopak úspěšně dědictví ruské porevoluční emigrace, především starších generací, dosud představuje nakladatelství Russkij puť (Ruská cesta), které vzniklo počátkem 90. let ve spolupráci s hlavním zahraničním nakladatelstvím ruské literatury YMCA-PRESS. Nakladatelství Russkij puť se postupně rozrostlo do velké instituce s archivem, knihovnou, badatelským a konferenčním centrem a působí pod názvem Russkoje zarubežje (Ruské zahraničí), od roku 2009 Dom russkogo zarubežja imeni Alexandra Solženicyna (Solženicynův dům ruského zahraničí). 

Zatřetí: Postupně začala vycházet díla nahromaděná za desítky let v samizdatu.

Na rozdíl od výše zmíněných rehabilitací, týkajících se autorů s modifikovanou biografií a bibliografií, šlo v tomto případě většinou o autory mimo samizdatové komunity neznámé. V Rusku neexistovaly samizdatové edice strukturované jako vydavatelství a spravované jednotlivými osobnostmi, jak to známe z českého prostředí. Nicméně stovky autorů jinak než ve strojopisech svá díla nikdy nešířily.

Najednou se začaly tisknout knihy představující celé poetiky do té doby veřejně nepřístupné – jako byla Lianozovská škola s Vsevolodem Někrasovem, Igorem Cholinem a Genrichem Sapgirem nebo básnické dílo Dmitrije Alexandroviče Prigova, Jeleny Švarc, Viktora Krivulina, Leonida Aronzona, próza Vladimira Kazakova. Zároveň začala nekonečná diskuse o tom, co vlastně nová situace pro jednotlivé autory znamená: pokračování samizdatové existence pozměněnými prostředky, přechod z undergroundu do establishmentu, zánik odlišností mezi dřívějšími kategoriemi „oficiální“ a „neoficiální“ kultury, nebo začátek systému, v němž už neexistuje žádné centrum, nýbrž jen množina subkultur?