Helle Helle

Na dně

Paseka, z dánštiny přeložila Helena Březinová

Hledám místo, kde bych si mohla pěkně poplakat. Najít takové místo vůbec není snadné. Celé hodiny už jezdím autobusem a teď sedím na vratké lavičce až někde na pobřeží. Tady žádné trajekty nepřistávají. Jenom přívoz tu přepravuje dobytek na jeden neobydlený ostrov.

Bydlím v rodinném domě se spoustou oken obrácených do silnice. Možná by bylo bývalo pomohlo, kdybych pár těch oken umyla. Na druhou stranu ven stejně není pro samé túje vidět. Celé léto propršelo a ta zeleň rostla jako zběsilá. Teď je zima a já už se domů nevrátím. Touhle dobou si většinou trochu pospím na gauči. Bjørnvig vypaluje bradavici.

Venku fičí. Když jsem s kufrem na kolečkách vystoupila z autobusu, udeřil mě poryv větru do obličeje. Nebe nad mořem je tmavomodré. Po stezce u moře ke mně zprava s velkou námahou přijíždí muž v montérkách. Pokaždé když sešlápne pedál až dolů, přikrčí se nad řídítka. Takhle jezdím na kole i já, a proto na něm nejezdím. Zastaví se a sesedne. Očima zapátrá po moři, ruce si založí v bok. Dobře ví, že tu sedím. Podívám se na svoje ruce v rukavicích z vepřovice.

Muž znovu usedá na kolo a pokračuje podél moře. Je jen otázkou času, kdy se otočí, sjede ze stezky a dorazí k téhle boudičce a ke mně. Poslední úsek kolo tlačí. Vlasy má tmavé a řídké. Zase tak starý ale není, je o pár let mladší než já.

„Pěkně si tu hovíte,“ říká. 

„Ano.“ 

„Tady to vypadá na dlouho.“ 

„To vidím,“ pronesu zpod šály. 

Oba se zadíváme směrem k jízdnímu řádu a pak na kufr na kolečkách. 

„Tak si to tu užijte,“ řekne a nasedne na kolo. Rozjíždí se vsedě, dva prsty zvedne na pozdrav, nahoru a dolů. Vítr má teď v zádech, rychle mizí.