Don DeLillo

Cosmopolis

2011, Odeon, přeložil Ladislav Nagy

Roku 2000

Jednoho dubnového dne

Nespavost ho teď trápila častěji, ne jednou nebo dvakrát týdně, ale čtyřikrát, pětkrát. Co že s tím dělal? Nebloudil po městě do svítání ani neměl žádného přítele, k němuž by měl tak blízko, že by ho obtěžoval telefonem. A co by mu taky vyprávěl? Byla to záležitost ticha, ne slov.

Snažil se uspat čtením, ale to naopak ještě víc zvyšovalo jeho bdělost. Četl populárně naučnou literaturu a poezii. Měl rád úsporné básně posazené přesně doprostřed bílého prostoru, řádky písmenkových úderů vypálených do papíru. Při četbě básně si uvědomoval, jak sám dýchá. Báseň na okamžik obnažila věci, jež běžně nebyl s to vnímat. Touto nuancí se vyznačovala každá, z nich jeden dech za druhým, v rotující místnosti na samém vrcholu triplexu.

Jedné noci se ve své meditační buňce pokoušel usnout ve stoje, ale nebyl dostatečně zdatný, měl v sobě jen málo z mnicha, aby něco podobného zvládl. Obešel proto spánek a zaplul do protiváhy, bezměsíčního klidu, v němž jsou všechny síly dokonale vyvážené. Bylo to nejkratší možné zmírnění, chvilkový odpočinek ve víru neklidných totožností.

Problém neměl řešení. Zkoušel sedativa a hypnotika, ale ta v něm probouzela závislost a vysílala ho v zužující se spirále kamsi dovnitř. Ať udělal cokoli, přišlo mu to znepokojující, nepůvodní.

I tu nejsvětlejší myšlenku provázel stín úzkosti. Jak se s tím pokoušel vypořádat? K žádnému psychoanalytikovi usazenému v luxusním koženém křesle nešel. Freud je vyřízený, teď přichází Einstein.