Philippe Claudel

Vnučka pana Linha

Paseka, přeložila Zora Obstová

Na lodní zádi stojí starý muž. V náručí svírá lehký kufřík a novorozeně, které je ještě lehčí než kufr. Starý muž se jmenuje pan Linh. Že se tak jmenuje, ví jen on sám, protože všichni, kdo to věděli, mu umřeli.

Stojí na zádi a jeho vlast, země jeho předků a jeho mrtvých, se vzdaluje. Dítě v jeho náručí zatím spí. Země se vzdaluje, nekonečně se zmenšuje a pan Linh se celé hodiny dívá, jak mizí za obzorem, a nedbá na vítr, který si s ním pohrává jako s bezvládnou loutkou.

Cesta trvá dlouho. Mnoho dlouhých dní. Celý ten čas tráví starý muž na lodní zádi a upírá oči na bílou brázdu, splývající v dálce s oblohou, jako by tam někde stále ještě hledal ztracené břehy.

Když ho požádají, aby sešel do kajuty, beze slova se tam nechá odvést, ale za chvíli už je zase vzadu na palubě, jednou rukou se přidržuje zábradlí, druhou tiskne dítě a kufřík z tvrzené kůže mu stojí u nohou.

Kufr je převázaný popruhem, aby se nemohl otevřít, jako by byl plný cenností. Ve skutečnosti však obsahuje jen obnošené šaty, jedinou, od skoro úplně vybledlou fotografii a plátěný sáček, do něhož starý muž nasypal hrst hlíny. To je všechno, co si s sebou mohl vzít. A samozřejmě dítě.

Děťátko je moc hodné. Je to holčička. Bylo jí šest neděl, když se pan Linh nalodil společně se spoustou dalších lidí jako on, mužů a žen, kteří o všechno přišli, které narychlo shromáždili a oni šli, kam se jim řeklo.