Netradiční, nikoli obvyklou formou teatrologické studie mapuje osobnost Emila Františka Buriana kniha, kterou napsal jeho syn, písničkář Jan Burian. Podle údajů na internetových stránkách vydavatele bude svazek, čítající okolo 500 stran, v prodeji od pondělí.
Publikace nakladatelství Galén v sobě kombinuje neznámé či zapomenuté dokumenty, úryvky z veřejných vystoupení, soukromé zápisky, Burianovy dopisy a básně i jeho první necenzurovaný životopis, citáty z recenzí, rozhovorů, článků a dalších archivních materiálů.
Knihu nazvanou Nežádoucí návraty E. F. Buriana doplnil jeho syn dvaceti dopisy, které svému otci napsal při práci na této knize - když otec zemřel, bylo Janovi sedm let.
Do publikace zařadil svědectví Otomara Krejči, Jana Grossmana, Františka Hrubína, Ludvíka Vaculíka, Pavla Tigrida, ale i Františka Halase, Ivana Medka, Jana Klusáka, Jiřího Sováka nebo Vlastimila Brodského.
Pozapomenutý lidský rozměr
Z dalších se v knize objevují texty Vladimíra Menšíka, Jana Wericha, Bertolta Brechta, Bohuslava Martinů, Josefa Topola, Jiřího Suchého, Alfréda Radoka, Adolfa Hoffmeistera a mnoha dalších osobností.
V předmluvě autor prozradil, že "se střípky té mozaiky pracoval podobně jako filmaři se stavebními prvky svých dokumentů". Dopisy, které otci napsal, vznikaly prý spontánně; jak se při studiu života E. F. B. vynořovaly různé otázky, témata, problémy či vzpomínky, dodal.
Osobnost Emila Františka Buriana byla vždy posuzována jen v souladu s autorem daného hodnocení: teatrolog psal o divadelní avantgardě, historici hodnotili jen jeho poválečnou angažovanost. Výtvarný, hudební, literární či jenom lidský rozměr této osobnosti jako by zatím nikoho nezajímal.
27. února 1955:
Jsme divná republika. Nejlepší síly dusíme pod zemí a lidi netalentované a neschopné dáváme do vedení podniků, kde je sice všeho hojnost, ale talentů a nápadů málo.
Jsme divná republika: bojíme se talentů! Jak bychom to asi dělali ve válce? Také bychom lidi schopné a talentované dali do zázemí a lidi neschopné na frontu? Smutno.
1. července 1955:
Kontrarozvědkář mi řekl, že mimo jiné si mne jako umělce „strašně“ váží, ale jako člověka... (zavrtěl hlavou).
Pěkné ovoce fráze a konzumního života! Měšťáci si myslí, že zvítězili! Ne! Náš život a naše umění jedno jsou. Nevážíte-li si mého života, nevažte si mého umění!
Ukázky ze soukromých zápisků E. F. Buriana, jež v knize cituje jeho syn Jan Burian
Proto vznikl pokus nabídnout plastický portrét umělce i otce, "koncentráčníka", možná načas naivního komunisty, o jehož možném dalším vývoji v 60. letech lze jen spekulovat.
"Tahle kniha je dílem veskrze subjektivním, řada dokumentů o životě mého hrdiny tu chybí, nemínil jsem - a ani to nelze - podat vyčerpávající zprávu," uvedl o tom Jan Burian v předmluvě.
Střet s totalitami
Usiloval o vylíčení otcova osudu a zároveň o alespoň částečné vniknutí do doby, v níž se dostal do střetu se dvěma děsivými totalitami dvacátého století, s každou zvlášť a s každou úplně jinak.
Všestranný divadelník, hudební skladatel a věrozvěst meziválečné umělecké avantgardy Emil František Burian zemřel ve věku 55 let 9. srpna 1959. České divadlo 20. století ovlivnil jako málokdo, jeho rozsáhlý odkaz je prakticky neznámý.
Výrazně levicově orientovaný intelektuál pocházel z umělecké rodiny: matka vyučovala zpěv, otec Emil byl barytonistou pražského Národního divadla a strýc Karel, světový tenorista, podle mnohých předčil i slavného Carusa.
Věnoval se hlavně divadlu a hudbě, ale i ve výtvarném umění či literatuře a filmu zanechal nesmazatelnou stopu.
Kromě toho napsal stovky článků do novin a pro rozhlas, studoval architekturu nebo také teorii folklóru. Aktivně se věnoval politice a vychoval celou generaci herců.
