Vladimír Mikeš

Škodlivý prostor (Podvržená prvotina)

2012, Albatros Plus

Dalo se to čekat už dávno, bylo to ve vzduchu a v konečcích prstů, ale v posledních dnech poklesl na celém horizontálním území tlak silně pod normál a déšť se lil s mlhou, roztékal se po okenních sklech a tříštil linie zdí a kolejí ve skutečnosti rovné a stálé.

Také nedostatek intenzivnějšího světla, které má, zdá se, větší význam, než mu přikládáme, sehrál podstatnou roli, místnost se potápěla v žlutém pološeru, řidším jen v blízkosti oken, stykače se suchým prasknutím uváděly do pohybu motory pod podlahou a kompresory vibrovaly v pravidelných cyklech, vháněly výtlačným potrubím k oroseným výparníkům chladicích pultů stlačenou kapalinu, která se ve volném prostoru lamel prudce rozpínala, vypařovala, srážela a po několik vteřin odkapávala do kondenzátorů, vchodovými dveřmi vstupovali do obchodu pod podlahou zákazníci, z lavičky u pokladny brali drátěné košíčky, vyprostili jeden z pyramidy košíčků zakleslých do sebe, procházeli kolem regálů, kladli zboží do košíčků za dozoru Janečkova, u vchodu do skladní místnosti odevzdávali láhve zavalité blondýně, stavěli se do zástupu před pokladnou, pokladní Káťa s bílou čelenkou vyhazovala zboží z košíčku na pult pokladny a markovala na elektrické počítačce, zvolala Umlet, Janeček v bílém plášti, nebo zavalitá učednice nebo šedivý Janečkův zástupce přistoupili zvolna k pultu s kávomlýnky, vysypali kávu do trychtýře, mlýnek se rozhrčel, rozechvíval pult přiražený ke zdi, zákazníci vycházeli východovými dveřmi, otevřeli těžké železné křídlo, držíce jednou rukou napěchované nákupní tašky narážející do nohou, druhou rukou v mírném předklonu uvedli do pohybu železné východové dveře a vyšli na ulici, rozdělujíce nakoupené zboží do obou rukou, rozvinutá pružina automatického zavírače se zvolna svíjela, svírala ramena zavírače, přitahovala dveře k železným

Nejdřív všecko myslíme krvavě vážně, jsme všichni krvelační, vy také, když čtete, a potom to zlehčujeme, to je historie každého strojopisu a všeho psaného, tak to v životě chodí, a škrtneme a dosadíme něco jiného, jiný kus minulosti, a zase škrt škrt a i ten flastr je pryč, tak to chodí, a proto to mám strašně rád, že se může škrtnout všecko, úplně všecko a pořád je ještě co držet, nu jistě, to pod tím škrtnutým děj se co děj, a proto jdu do všeho s chutí (nebo jak tomu říct), ať se děje co se děje, a těším se, jak se zachvěje to pod klikyhákem jako „vzhůru srdce“ (zase kousek dějin za námi, dirigenti příběhu), to děj se co děj čeho se držet, opřít se o to dokonce mezi řečí, pod rezavými skvrnami na kaliku.

veřejím, zastavila je sedm centimetrů před železným rámem, lehce je zhoupla a přirazila k rámu. Vycházeli jeden za druhým do kalného deště, neboť hřeben vysokého tlaku setrvával nad Skandinávií.

Úlohy byly vesměs rozděleny už dávno, ale teprve v této chvíli se zdálo, že neodvratně, tak jako tváře a vrásky kolem očí při úsměvu.