Jelena Rževská

Zápisky válečné tlumočnice

2012, Paseka, přeložil Libor Dvořák

Moskva, 1941, Cesta do neznáma

Z frontového sešitu

Bylo to za podzimního studeného soumraku, ve studeném větru a pod černým nebem, tu a tam počmáraným znepokojivými šedavými předzvěstmi zítřejšího rána.

Beznadějně rozbahněná cesta, po níž se do přední linie vlekla hodně roztažená kolona vojáků. V úplném tichu. Žádný pokřik, žádné povely, nikde ani hlásku. Záře světlice, která vzlétla nad první linií německých zákopů, ze tmy na okamžik vykrojila jejich nejasné a už ne mladé tváře. Zřejmě to byla pochodová rota, sestavená v záložním pluku z vojáků, kteří se vyléčili buď v polních nemocnicích, nebo někde v týlu.

Já se po kraji cesty vracela zpět do štábu. V tom tichu bylo slyšet jen jakýsi zdušený hukot, cosi jako ozvěna daleké kanonády, která se během dne už stačila unavit. A pak také čvachtání bot, bez ladu a skladu došlapujících do břečky.

„Děvenko!“ křikl na mě strejda, který vybočil z řady. „Nemáš čouda?“

„Nemám.“

A tak šel dál, s prázdnýma rukama, ten postarší věčný voják. Vojáci, postupující pod černým nebem, jen tu a tam prozářeným oslnivou nepřátelskou světlicí, se pomalu vlekli do bezútěšné prokřehlé noci, vstříc rannímu boji.

Sama sobě dodnes nedokážu vysvětlit, proč mě tohle skoupé oslovení po celá ta léta vždy znovu rozruší a donutí k slzám:

„Děvenko! Nemáš čouda?“