Karel Kryl

Země Lhostejnost

2012, Torst

Mimochodem...

Ještě včera, když jsem projížděl sudetoněmeckou krajinou, rozprostírající se od Reichenbergu po Brück, Teplitz-Schönau, Tetschen a Komotau nevyjímaje, připadal jsem si zcela správně, po německu. Alles fest in deutscher Hand, takříkaje a tak vzato.

I knížka modlitební, kterou jsem si zakoupil, byla psána – a tištěna – švabachem nebo snad jiným z těch hranatých písem. Sníh jenom nahoře na Moldavě, přímo na hranici s dederony (dnes jinak), sníh milosrdný, skrývající rakovinu a sněť hory zvané snad výsměšně – Jedlová. Díval jsem se z kopce na zšeřelou umírárnu, v níž to dosud buší existencí zvanou zde život, přemýšleje, jak velmi jsem se změnil, jak hluboce odcizil.

Dnes sedím pod Třístoličníkem, zvaným zde Dreisesselberg, sníh méně milosrdný zasypal ulici, žena hrablem odklízí tu nepraktickou tající nádheru, čekající na severovýchodní proudění, aby ochladla a zpevnila se. Ještě jsem si nezvykl na bujaré holáryjó znějící z tranzistoráku, na shovívavé veselí moderátorů, majících „své jisté“ v markové minutáži. I tady – zcela normálně. Až neuvěřitelně normálně schizoidní. Rozpolcenost existence? Duše? Toho, čemu se tu říká Gemüt?

Je tomu sotva rok, co skončila moje marná námaha srovnat se s novým větrem vanoucím ve stanici, jež mi po dvaadvacet let byla azylem a prostředníkem k vysněné – a věru vlastní vlasti. Vzdor skutečnostem, které to popíraly: americká stanice v bavorské metropoli, rešerše v němčině a angličtině, tvorba slov v češtině, slovenštině, polštině a němčině, konverzace kdovíjak, ruštiny včetně.